Archiv rubriky ‘Mezi duší a duchem’

Sebenenávist a sebepohrdání III.

8. 12. 2007 v 13.00

Kathrin Horneyová

Odsuzující sebeobviňování jsou dalším projevem sebenenávisti. Většina z nich vyplývá s neúprosnou logikou z naší ústřední premisy. Nedaří-li se jedinci dosáhnout absolutní nebojácnosti, šlechetnosti, rovnováhy, volní síly atd., vynese jeho pýcha verdikt „vinen“.

Pokračování »

Sebenenávist a sebepohrdání II.

18. 11. 2007 v 16.13

Kathrin Horneyová

(pokračování)

Závěrem našeho zkoumání je poznání, že sebenenávist je v podstatě nevědomý proces. Z výše uvedené analýzy plyne, že neurotik má životní zájem na tom, aby si důsledky sebenenávisti neuvědomoval. To je hlavním důvodem, proč celý proces obvykle do značné míry externalizuje, tzn. prožívá ho, jako by probíhal nikoli uvnitř jeho samého, ale mezi ním a vnějším světem. Pokračování »

Sebenenávist a sebepohrdání I.

26. 10. 2007 v 07.44

Karen Horneyová

„Neurotiků je údajně 95 procent populace. Těch zbylých 5 procent jsou ti, co se vyléčili.“

/…/
Sledovali jsme neurotický vývoj, který začíná sebeidealizací a směřuje krok s neúprosnou logikou k transformaci hodnot neurotickou pýchou. Tento vývoj má ve skutečnosti větší důsledky, než jsem dosud naznačila. Zintenzivňuje a komplikuje ho další proces, který působí současně s ním –proces, který vypadá jako zcela protichůdný, ale ve skutečnosti má svůj původ také v sebeidealizaci.

Stručně řečeno, přesune-li jedinec své těžiště na idealizované já, nejenže tím sám sebe povyšuje, ale musí také nutně pohlížet na své skutečné já – na vše, co ho tvoří, na své tělo, mysl, na to, co je v něm zdravé, i na to, co je neurotické – ze špatné perspektivy. Nejenže se zbožštělé já stává přeludem, za kterým je třeba jít, ale stává se i měřítkem, podle něhož člověk poměřuje své skutečné já. A na skutečné já je vskutku, poměřuje-li ho člověk s božskou dokonalostí, tristní pohled. Pokračování »

Texty Karen Horneyové – návod k použití

23. 10. 2007 v 13.09

Když neurotik čte Horneyovou – jako se to stalo mě – potácí se mezi nadšením z výstižnosti jejich postřehů a beznadějí až sebenenávistí (alespoň než se dočte ke kapitole o neurotické sebenenávisti :)). Proto mám pocit, že dávám-li někam její texty, které někdy mohou vyznít poněkud tvrdě (zvláště jsou-li přece jen trochu vytržené z kontextu a týkají-li se tak citlivé oblasti jako je oblast vztahů), sluší se předeslat jakési „varování“ nebo „doporučení“.

Pokračování »