Karmel Edith Steinové

Bůh řekl Abrahámovi: „Choď v mé přítomnosti a buď dokonalý“. Zde je tedy prostředek k doažení dokonalosti, kterou po nás žádá nebeský Otec! Svatý Pavel, ponořený do božských úradků, nám to odhaluje takto: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4). Ve světle nauky tohoto světce smím kráčet bez toho, že bych sešla z nádherné cesty Boží přítomnosti, „sama s ním Samotným“ (sv. Terezie z Avily) a vedená „silou jeho ramene“ (Lk 1,51), „pod ochranou jeho křídel se nebudu bát noční hrůzy, ani šípu létajícího ve dne, ani moru, který se plíží ve tmě, ani nákazy, jež pustoší o polednách“ (srov. Žl 91,5-6).

Pokračování »

Blaise Pascal

Nesetrváme nikdy v přítomnosti. Předbíháme do budoucnosti, která příliš  pomalu přichází a jejíž běh bychom rádi uspíšili; nebo přivoláváme minulost, abychom ji zastavili, protože příliš spěchá: jsme tak nerozumní, že bloudíme v dobách, které nejsou naše, a nemyslíme na dobu, která jediná nám náleží, a tak nicotní, že myslíme na ty, které nejsou ničím, a bez rozvahy vyhýbáme se jediné, která jest. To tím, že přítomnost obyčejně nás poraňuje. Zakrýváme ji svému zraku, protože nás zarmucuje; a jest-li nám příjemná, litujeme, že mizí. Snažíme se udržeti ji budoucností a chceme užívati něčeho, co není v naší moci, v době, které se snad ani nedožijeme.

Ať každý zkoumá svoje myšlenky, uvidí, že všecky jsou zaměstnány minulostí a budoucností. Na přítomnost takřka nemyslíme; a myslíme-li na ni, to jen aby nám bylo jasno, jak si vésti v budoucnu. Přítomnost nikdy není naším cílem: minulost a přítomnost jsou naše prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nežijeme nikdy, ale doufáme, že budeme žíti; ale protože se stále chystáme býti šťastni, jest nezbytné, že nejsme šťastni nikdy.

z Myšlenek

Máte problémy s lidmi? Lidé jsou sobečtí, náladoví, nespolehliví, odmítaví, hloupí, nesnesitelní, nezodpovědní – na co jen si vzpomenete. Pomyslete na problémy, které máte s mezilidskými vztahy. Víte, co je kořenem všech těch problémů? Podržte se židle. Vy. Nejsou to oni? Ne, jste to vy, vy sami. Máte problémy? Příčinou jste vy. Jak je to možné?

Přijdete ke mně a řeknete: „Doktore, mám křeče v žaludku. Je to strašné. Opravdu strašné.“ A já vám jako váš doktor řeknu: „Víte co, předepíši vám něco pro vaši manželku.“ A vy řeknete: „Dobrá doktore, hned se cítím líp. Děkuji.“

Pokračování »

Anselm Grün

/…/ Ježíš nám to přiblížil na svém krásném podobenství: moudrý muž si vystavěl dům na skále. „Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále“ (Mt7,25). Když někdo vybuduje svůj dům na Boží skále, může se do něj opřít jakákoli smršť. Mohou na mě dopadat emoce nadřízených, může na mě udeřit příval neznámé skutečnosti, ale mínění a soudy druhých mi už nedokážou ublížit. Pouze dotírají na dům. Dotknou se mých emocí, ale nedokážou otřást základem domu, protože svou existenci zakládám na Bohu. Samozřejmě se mnou zpravidla pořádně zacvičí, když mě někdo kritizuje nebo odmítne. Zraní mě to. Někdy se také bojím soudu určitých lidí. Ale vždycky si můžu říct: zranění proniknou pouze do srdce, ale základem neotřesou. Sice to bolí, ale dovnitř se bolest nedostane. Do vnitřního prostoru mého já nemají podobné věci přístup. Pokračování »

Anselm Grün

…Nejčastěji se setkávám s fenoménem existenčního strachu.

Mnozí z nás reagují na hrozbu ztráty existenčního zajištění určitou pasivní strategií. Potlačují svůj strach o zajištění života a prohlašují, že zase bude lépe. V šuplíku se jim tak hromadí neotevřená korespondence s účty a upomínkami. Jenže potlačování nedokáže nikoho trvale zbavit existenčního strachu. Ten člověka sužuje dále. Dotyčný se začíná obtížným situacím podrobovat, cítí se uštvaný a zničený. Proto je lepší vyvinout aktivní strategii: Podívat se strachu vědomě do očí a zareagovat na něj. Nejprve to ovšem znamená udělat krok stranou, získat od strachu odstup, analyzovat vlastní obtížnou situaci a začít pátrat po budoucím řešení.

Při hovoru s manažery a manažerkami se opakovaně setkávám s dalším druhem strachu, jímž je strach ze ztráty sebekontroly. Vedoucí pracovníci sami sobě vštěpují, že se musí za všech okolností ovládat. Snaží se kontrolovat své emoce. Pokračování »

Karl Rahner

Ježíšova životní katastrofa je zároveň jeho nejdůležitějším životním činem. On dovedl svou poslušností přijmout vše, co bylo třeba vytrpět, vše absolutně cizí, a co na něho dolehlo jako zkáza, to se v něm proměnilo v něco absolutně blízkého a stalo se to počátkem mohutného vzestupu a rozmachu. V našem životě má poslušnost nejrůznější funkce. Poslušnost se vyžaduje například proto, by bylo možno žít společným životem a aby se mohl rozvíjet. Požaduje se také proto, aby se člověka něčemu naučil, poněvadž jenom ten člověk, který druhému věří, nejen v teorii, nýbrž i v praktických rozhodnutích, a řídí svůj život podle něho, přerůstá sám sebe tak, že už nekrouží pouze kolem vlastního rozumu; pak se nestane, že by nakonec nechápal ani sám sebe. Pokračování »

Karl Rahner

Křesťanský lid vždy rozpoznal metafyzický význam Ježíšových hodin strávených ve vězení pro dějiny spásy.

Pán skutečně přišel do žaláře naší pozemskosti, omezenosti a bezvýchodnosti, našeho beznadějného znetvoření hříchem a našeho propadnutí smrti. Poněvadž tam sestoupil, otevřel nám tím žalář našeho bytí – což já stále ještě nechci uznat a nechci se odvážně vzchopit, abych šel, ale spíše se domnívám, že bych nikdy nevyšel. Považuji svou situaci za beznadějnou, a přece je už Ježíš u mne! V každém případě, dříve nebo později, se mi povede jako Petrovi v žaláři v Jeruzalémě, kdy ho anděl udeřil do  boku a pravil: „Rychle! Vstaň!… Opásej se a obuj se!… Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ (Sk 12,7-8). Železná brána toho, co považuji za svůj žalář, bude otevřena. Pokračování »

Karl Rahner

Dovolme, aby v nás hlasitě zazněl obsah Ježíšovy prosby. Ježíš zápasí o to, aby ho minul kalich jeho oběti. Tak se mohlí on, kterého to vlastně „táhlo“ do Jeruzaléma právě za tím účelem.

Tentýž kalich, před kterým se teď hroutí, uchopil už při poslední večeři a podal jej jako předzvěst Oběti svým učedníkům: Toto je kalich mé krve, nové a věčné smlouvy, smlouvy smíření a spásy… Po celý život toužil po své „hodině“. Emfatické slovo o této hodině se táhne celým evangeliem sv. Jana. Teď kráčí k Bohu a přímo křičí úzkostí, aby tato hodina na něho nepřišla. Pokračování »

Karl Rahner

Ježíš, jako živý Boží Syn, dovede vychutnat smrt jako něco totálně nesmyslného, jako něco, co by tu nemělo být, jako něco, co nesmyslně zvenku drtí. Ježíš poznává nejhlubší kořen smrti v její největší intenzitě, totiž smrt jako ztělesnění hříchu, a proto zakouší tu strašnou hrůzu před ní. Pokračování »

Dovolíme si nabídnout k meditaci a hlubšímu setkání s tajemstvím tohoto týdne několik úryvků z textu Rozjímání podle Exercicií sv. Ignáce, jehož autorem je K. Rahner:

Smíme zcela upřímně říci: V Getsemanech, v noci před svou hořkou smrtí, sestupuje Boží Syn až na dno lidského bytí, do temnot smrtelné úzkosti tím, že se s celou láskou dává a podrobuje nevyzpytatelným Otcovým úradkům. Ví, že na něho přijde hrůza a že ho přemůže, že z odvahy, s níž vše přijímá, vzejde opak, že síla klesne do slabosti, odvaha v bezmocnost, oblažující láska k Otci v přehořkou opuštěnost od Boha. Pokračování »