Ve středu 27. února pokračujeme v četbě a diskusi nad textem Příběh jedné duše sv. Terezie z Lisieux. V 18h slavíme eucharistii, je možné přijít už na ni, druhý začátek je v 19h.
Čteme nový překlad (Terezie z Lisieux: Příběh jedné duše, Karmelitánské nakladatelství 2016), knihu si prosím přineste s sebou.
Ve středu 19. prosince pokračujeme ve společné četbě a diskusi nad textem Příběh jedné duše. V 18h slavíme eucharistii, předsedá Pavel Pola OCD, je možné přijít už na ni, druhý začátek je v 19h.
Zároveň s tím, jak člověk zraje v duchovním životě, snáze přijímá paradox, mnohem víc oceňuje dvojznačnosti života, jeho mnohé úrovně a neodmyslitelné konflikty. Rozvíjí si vědomí ironie života, metafory a humoru a schopnost obsáhnout celek s jeho krásou i ohavností v laskavosti srdce.
Zralé srdce není perfekcionistické: spočívá v soucitu naší bytosti, nikoliv v ideálech mysli. Neidealistická spiritualita neusiluje o dokonalý svět; nechce zdokonalit nás, naše těla, naše osobnosti. Nemá romantické představy o učitelích nebo osvícení, vycházející z představ o nesmírné čistotě nějaké zvláštní bytosti žijící neznámo kde. Necchce v duchovním životě něco získat nebo dosáhnout, chce pouze milovat a být svobodná. Pokračování »
Bůh řekl Abrahámovi: „Choď v mé přítomnosti a buď dokonalý“. Zde je tedy prostředek k doažení dokonalosti, kterou po nás žádá nebeský Otec! Svatý Pavel, ponořený do božských úradků, nám to odhaluje takto: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4). Ve světle nauky tohoto světce smím kráčet bez toho, že bych sešla z nádherné cesty Boží přítomnosti, „sama s ním Samotným“ (sv. Terezie z Avily) a vedená „silou jeho ramene“ (Lk 1,51), „pod ochranou jeho křídel se nebudu bát noční hrůzy, ani šípu létajícího ve dne, ani moru, který se plíží ve tmě, ani nákazy, jež pustoší o polednách“ (srov. Žl 91,5-6).
Blaise Pascal
Nesetrváme nikdy v přítomnosti. Předbíháme do budoucnosti, která příliš pomalu přichází a jejíž běh bychom rádi uspíšili; nebo přivoláváme minulost, abychom ji zastavili, protože příliš spěchá: jsme tak nerozumní, že bloudíme v dobách, které nejsou naše, a nemyslíme na dobu, která jediná nám náleží, a tak nicotní, že myslíme na ty, které nejsou ničím, a bez rozvahy vyhýbáme se jediné, která jest. To tím, že přítomnost obyčejně nás poraňuje. Zakrýváme ji svému zraku, protože nás zarmucuje; a jest-li nám příjemná, litujeme, že mizí. Snažíme se udržeti ji budoucností a chceme užívati něčeho, co není v naší moci, v době, které se snad ani nedožijeme.
Ať každý zkoumá svoje myšlenky, uvidí, že všecky jsou zaměstnány minulostí a budoucností. Na přítomnost takřka nemyslíme; a myslíme-li na ni, to jen aby nám bylo jasno, jak si vésti v budoucnu. Přítomnost nikdy není naším cílem: minulost a přítomnost jsou naše prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nežijeme nikdy, ale doufáme, že budeme žíti; ale protože se stále chystáme býti šťastni, jest nezbytné, že nejsme šťastni nikdy.
z Myšlenek
Máte problémy s lidmi? Lidé jsou sobečtí, náladoví, nespolehliví, odmítaví, hloupí, nesnesitelní, nezodpovědní – na co jen si vzpomenete. Pomyslete na problémy, které máte s mezilidskými vztahy. Víte, co je kořenem všech těch problémů? Podržte se židle. Vy. Nejsou to oni? Ne, jste to vy, vy sami. Máte problémy? Příčinou jste vy. Jak je to možné?
Přijdete ke mně a řeknete: „Doktore, mám křeče v žaludku. Je to strašné. Opravdu strašné.“ A já vám jako váš doktor řeknu: „Víte co, předepíši vám něco pro vaši manželku.“ A vy řeknete: „Dobrá doktore, hned se cítím líp. Děkuji.“
Anselm Grün
/…/ Ježíš nám to přiblížil na svém krásném podobenství: moudrý muž si vystavěl dům na skále. „Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále“ (Mt7,25). Když někdo vybuduje svůj dům na Boží skále, může se do něj opřít jakákoli smršť. Mohou na mě dopadat emoce nadřízených, může na mě udeřit příval neznámé skutečnosti, ale mínění a soudy druhých mi už nedokážou ublížit. Pouze dotírají na dům. Dotknou se mých emocí, ale nedokážou otřást základem domu, protože svou existenci zakládám na Bohu. Samozřejmě se mnou zpravidla pořádně zacvičí, když mě někdo kritizuje nebo odmítne. Zraní mě to. Někdy se také bojím soudu určitých lidí. Ale vždycky si můžu říct: zranění proniknou pouze do srdce, ale základem neotřesou. Sice to bolí, ale dovnitř se bolest nedostane. Do vnitřního prostoru mého já nemají podobné věci přístup. Pokračování »
Anselm Grün
…Nejčastěji se setkávám s fenoménem existenčního strachu.
Mnozí z nás reagují na hrozbu ztráty existenčního zajištění určitou pasivní strategií. Potlačují svůj strach o zajištění života a prohlašují, že zase bude lépe. V šuplíku se jim tak hromadí neotevřená korespondence s účty a upomínkami. Jenže potlačování nedokáže nikoho trvale zbavit existenčního strachu. Ten člověka sužuje dále. Dotyčný se začíná obtížným situacím podrobovat, cítí se uštvaný a zničený. Proto je lepší vyvinout aktivní strategii: Podívat se strachu vědomě do očí a zareagovat na něj. Nejprve to ovšem znamená udělat krok stranou, získat od strachu odstup, analyzovat vlastní obtížnou situaci a začít pátrat po budoucím řešení.
Při hovoru s manažery a manažerkami se opakovaně setkávám s dalším druhem strachu, jímž je strach ze ztráty sebekontroly. Vedoucí pracovníci sami sobě vštěpují, že se musí za všech okolností ovládat. Snaží se kontrolovat své emoce. Pokračování »
Karl Rahner
Ježíšova životní katastrofa je zároveň jeho nejdůležitějším životním činem. On dovedl svou poslušností přijmout vše, co bylo třeba vytrpět, vše absolutně cizí, a co na něho dolehlo jako zkáza, to se v něm proměnilo v něco absolutně blízkého a stalo se to počátkem mohutného vzestupu a rozmachu. V našem životě má poslušnost nejrůznější funkce. Poslušnost se vyžaduje například proto, by bylo možno žít společným životem a aby se mohl rozvíjet. Požaduje se také proto, aby se člověka něčemu naučil, poněvadž jenom ten člověk, který druhému věří, nejen v teorii, nýbrž i v praktických rozhodnutích, a řídí svůj život podle něho, přerůstá sám sebe tak, že už nekrouží pouze kolem vlastního rozumu; pak se nestane, že by nakonec nechápal ani sám sebe. Pokračování »
Karl Rahner
Křesťanský lid vždy rozpoznal metafyzický význam Ježíšových hodin strávených ve vězení pro dějiny spásy.
Pán skutečně přišel do žaláře naší pozemskosti, omezenosti a bezvýchodnosti, našeho beznadějného znetvoření hříchem a našeho propadnutí smrti. Poněvadž tam sestoupil, otevřel nám tím žalář našeho bytí – což já stále ještě nechci uznat a nechci se odvážně vzchopit, abych šel, ale spíše se domnívám, že bych nikdy nevyšel. Považuji svou situaci za beznadějnou, a přece je už Ježíš u mne! V každém případě, dříve nebo později, se mi povede jako Petrovi v žaláři v Jeruzalémě, kdy ho anděl udeřil do boku a pravil: „Rychle! Vstaň!… Opásej se a obuj se!… Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ (Sk 12,7-8). Železná brána toho, co považuji za svůj žalář, bude otevřena. Pokračování »
