“Věř mi, bratře, ještě jsi nepochopil sílu pokušení a jeho záludnost,” píše Izák Syrský  jednomu poustevníkovi. Ale zkušenost tě jednou poučí a “budeš před ním jako dítě, které neví, kudy kam. Z celého tvého vědění bude hromada harampádí jako u malého děcka. A tvůj duch, který se zdál tak pevně zakotvený v Bohu, tvé tak přesné poznání, tvé tak vyvážené myšlení budou pohrouženy do oceánu pochybností. Jen jediná věc ti pomůže je překonat: pokora. Jakmile se jí chopíš, všechna jejich moc ochabne.”

Pokušení proti víře, ano i rouhání, jsou dosti časté zkušenosti mystiků a všech, kdo jsou takto přivedeni až k hranicím lidské křehkosti. Takový je případ mnicha, který prožije až do krajnosti zkušenost pouště, jež je mu nabídnuta. Až ve chvíli, kdy zakusí tuto mez, je schopen položit si správným způsobem otázku o víře. Dříve byly pochybnosti o ní jen hrou pojmů a představ. Hrou, která nemůže nikdy skončit, ale stále zůstane neuspokojující. Jak píše týž Izák Syrský: “Dokud diskutuješ o pravdě, nikdy jsi ji nepotkal.” Proto zakusí-li někdo tento ryzí základ lidské bytosti, ocitá se před Boží nepochopitelností. Potom není jiné východisko než souhlasit se skokem do neznáma a odvážit se důvěřovat, přes okamžitou temnotu. Proto uprostřed noci - která může být krátká, ale někdy se prodlouží zdánlivě do nekonečna, podle Boží milosti, podle míry každého individuálního povolání - jsme zváni dělat znovu a znovu kroky víry. V těchto okamžicích se každý kontemplativní duch stává vynikajícícm “odborníkem ateismu”. Věří? Snad Ale bez víry, jak se mu zdá. Už nic nechápe, jen jedno: Bůh, v kterého myslel, že věří, byl jen jeho vymyšlenou modlou, utvářenou podle kultury, dosud mlhavě prodchnuté křesťanstvím. Pravý Bůh, Bůh Ježíše Krista, je docela jiný. Už nejde o to dostihnout ho vlastním úsilím, rozumovým nebo jiným. Stačí nám - ale to není málo - neúnavně na něho čekat a nechat se jím uchopit v hodinu, kdy se mu zalíbí, nepředvídaně, jak tomu bylo o velikonočním jitru u jeho účedníků. Je to velikonoční zkušenost, která ovládá celý náš duchovní život.

z knihy André Loufa, V milosti Boží vybrala -sd-

“Podstata, jež přesahuje iluze, které máme o sobě samých, o druhých a o Bohu.”

Toto “přes, nad” jsme povoláni objevovat stále více, za podmínky, že odejmeme slovu “iluze” jeho hanlivý smysl a hlavně že nebudeme nikoho soudit. Říci o někom, že živí iluze, není žádná výtka, protože všichni máme tím či oním způsobem v sobě falešné obrazy o sobě, o druhých a o Bohu, které komplikují naše rozlišování. Není to ani vada, ani vina, ale prostě faktická situace, kterou musíme brát co nejvážněji v úvahu. Mohli bychom říct, že po “milosti iluze”, nutné v počátcích, musí následovat “milost skutečnosti”, skutečného života. Ano, konfrontace s každodenním životem, s jeho radostmi, strastmi, s jeho nadšením a s jeho výzvami nám umožňuje pomalu rozbít krunýř, který jsme si oblékli, a postupně se dostat k pravdě, jež osvobozuje (Jan 8). To se jistě nestane bez nesnází. Cesta je dlouhá a mnohdy posetá  nástrahami, stíny tak vzdorujícími světlu, že se často dotýkají našich nejvnitřnějších a nejtajnějších, a tedy rovněž nejopomíjenějších dispozic.

Změnit vnější chování je konec konců snadné. Naopak, nechat si vyrvat nejhlubší kořeny svého já, hledět do tváře svým selháním a vzít si z nich poučení vyžaduje více času a trpělivosti. Osvojit si napodobením vnější mnišské postoje nevyžaduje obvykle žádnou zvláštní námahu od novice, který se dostaví. Je to jen dětská hra! Ale dítě není ještě “stojící člověk”, kterým se máme podle Kristova přání stát! K této postavě můžeme dospět až po mnoha vnitřních překážkách. Já sám jsem potřeboal čas, abych objevil a vzal na vědomí, že nosím v sobě “mýtus”: mýtus, že mohu přijít k Bohu svými vlastními silami. Což jsem nevstoupil velkoudšně? Nebyl jsem plný opravdové duchovní horlivosti? Neutvrdili mě v přesvědčení, že mi mé rozumové vlohy a schopnost navazovat vztahy slibují šťastnou budoucnost? Ale mýtus pod rouškou dobra je rizikem, že propásneme podstatné.

Zkušenost “odevzdání se Bohu” někdy chápeme jako pasivní podrobenost. Ale jde naopak o to aktivně se vpravit do plánu lásky, který má Bůh s námi. Ale tento aktivní přístup vyžaduje radikální pasivitu, velkou schopnost přijetí. Naše úporné povrchní namáhání jednoduše ohrožuje Boží dílo v nás a ve světě. Účinnost křesťanské zkušenosti nám není dávána podle úsilí naší vůle. Je jiného řádu. Není plodem naší práce. Je nám dána tajemně, leckdy bez našeho vědomí, ano často i nad to, v co jsme se odvažovali doufat. V tom je všechen rozdíl mezi askezí pohanskou a askezí křesťanskou. Ta může být jen askezí slabosti, to znamená, je to askeze, která nás vede přes to, co byhom mohli nazvat “nulovým bodem” naší slabosti, aby nás otevřela Boží milosti. Tak půst, bdění, samota, mlčení slouží jen jednomu: stále více v nás prohlubovat propast naší naprosté chudoby před Boží nabídkou. Křesťanská askeze není ani zdaleka příležitostí, abychom se honosili svou velkodušností. Je určena, aby se stala místem naší porážky, při níž vítězí pouze Boží milost. Jejím cílem je vystavit na odiv naši radikální slabost, aby se mohla konečně rovinout moc milosti. “Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný” (2Kor 12,10). To je celý paradox evangelia.

A. Louf, V milosti Boží (Karmelitánské nakladatelství 2004), vybrala a lehce upravila -sd-

“Když jsem se vrátil do kláštera, jak jsem předvídal, podílel jsem se na životě komunity v jejích každodenních pracích, v liturgii, v usebraném mlčení. To mě přivedlo k tomu, že jsem znovu objevil s novou a od nynějška hlubší radostí milost samoty, bratrského společenství a “přežvykování” Písma svatého. Díky Bohu, cítil jsem se velmi klidný. Za půldruhého roku mě úplně nepředvídaně (vzhledem k mé “minulosti”) požádali, abych si vzal na starost redigování Collectanea Cisterciensia, jednoho z časopisů pro spiritualitu našeho řádu. Sám generální prokurátor přijel z Říma a požádal mého otce opata o oprávnění zřídit sekretariát časopisu na Mont-des-Cats. Tato nabídka se u mne neobešla bez mnoha obav: jsem opravdu vhodný pro takový úkol? Studium na Biblickém ústavu nepřipravuje přímo na dějiny spirituality. Avšak měl jsem zase jednou podlehnout snu chtít všechno “opanovat”? Lepší bylo přijmout, confidens in adiutorio Dei, řekl by svatý Benedikt, “vložit důvěru v Boží pomoc”. Po pravdě řečeno, byla to vzrušující práce, která ostatně stále ohrožovala vnitřní rovnováhu, teprve čerstvě nabytou a dosud křehkou. Skutečně, měl jsem k dispozici svou osobní kancelář a psaní stroj - vzácný přepych v té době - byl jsem zahrnován množstvím žádostí, povzbuzován uznáním, jaké si revue získávala, a prostě jsem riskoval, že už budu žít jen pro tohle. Jedna věc mi tenkrát pomohla odevzdat se úplně rozhodnutím svého opata. Byl jsem přesvědčen, že je pro mne dobré řídit se bez diskutování tím, co rozhodl, aniž se cítil povinen poradit se předem s tím, koho se bude rozhodnutí týkat. Ještě si vzpomínám, jakým způsobem mi sděloval své rozhodnutí ohledně žádostí, které přišly zvenčí: “Hleďte , oč vás žádají… A toto jsme rozhodli…” Dnes se to může zdát podivné. Ale tenkrát jsem byl ovládán milostí poslušnosti, která se nedala vysvětlit přirozenými měřítky. Nezáleželo mi tolik na obsahu rozhodnutí, ale více na vnitřním probuzení, jež tato milost ve mě působila. V tom byla podstata.

Terezie od Ježíše, Kniha života 35,14

Na Karmelu v Luké jsme se pročetli až do závěrečné kapitoly duchovní autobiografie velké španělské mystičky a zakladatelky bosých karmelitánů. Jak jsme už před prázdninami slíbili, připojujeme zde pro ty, kteří se těchhle posledních četeb nemohli účastnit alespoň pár poznámek, dnes ke kapitolám, které zachycují obtíže i milosti spojené se zakládáním kláštera sv. Josefa: poznámky 31_36.

Člověk pozná, že objevil své povolání, když se zamýšlí nad tím, jak žít, a když začne žít. Tak toho, kdo je povolán k samotě, přejde starost o to, jak žít, protože začne opravdu klidně žít, až když je sám. Není-li však někdo povolán k životu v samotě, bude se obávat o život tím více, ba zapomene i žít, čím více bude sám. Nežijeme-li podle svého skutečného povolání, myšlení náš život otupuje, nebo se vetře na jeho místo, nebo ustoupí životu, takže náš život utopí naše myšlení a udusí hlas svědomí. Když své povolání nalezneme, myšlení a život splynou.

Řekněme, že někdo našel ve svém skutečném povolání úplnost. Pak má vše jednotu, pořádek a klid. Pak práce nevytrhuje z modlitby a modlitba nevyrušuje z práce. Pak kontemplace nepotřebuje již  být zvláštní “stav”, odvádějící člověka od běžných věcí kolem, neboť vše je proniknuto Bohem. Člověk nemusí myslet na to, že bude vydávat účet za sebe někomu jinému než Jemu.

z knihy T. Mertona Rozjímání o samotě vybrala -sd-

Zoufalství je mnohem nebezpečnější, protože trvá na svém postoji. Dokonce i když jste přijali zoufalství jako součást intelektuální módy, už vám nedovolí se odpoutat - nepropustí vás, jako to se samozřejmostí činí deprese. Také zoufalství má nepochybně svoje klady, ale je to maska, která nakonec splyne s vaším obličejem.

Kde zoufalství je socha, je deprese vodopád.”
“Další den slunění. … Bojovala jsem se sebou, cítila se uboze, protože jsem pořád byla nemocná a snažila se na svou mizérii vyzrát myšlením. Co je v mém postoji chybné? Mohla bych myslet víc pozitivně a urychlit tak svoje uzdravení? Co to je v mé minulosti, co mi způsobilo tuhle katastrofu?
Náhle jsem se rozhodla, že toho nechám jako špatné práce. Celé moje vnitřní úsilí nevdelo vůbec k ničemu. Zcela jsem se poddala skutečnosti, že se cítím příšerně.
Nálada se mi okamžitě zlepšila. Začala jsem si všímat, jak probíhá můj den, místo abych se za něj cítila odpovědná. …

Když si začnete všímat světa kolem sebe, místo abyste se jej pokoušeli změnit, všechno se tím změní. Otevřenost vůči světu umožňuje, aby pokračoval ve své existenci a nerozběsňoval vás tím, že se odmítá přizpůsobit vaší vůli. Ukazuje vám svět v pohybu: ne v přídavných jménech, ale ve slovesech.”

“Zešeřilo se a zjistila jsem, že už jsem u bazénu sama. čas plynul a ucítila jsem na sobě několik kapek deště. Ležela jsem na břiše. Kapky na mě dopadaly jednotlivě a vytvářely mi pocit mravenčení na celých zádech a nohou. Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem se k tomu přimět. Ležet v dešti bylo krásné a jakoby se tím vracel život do mé vyřazené oběhové soustavy. Vracel se mi cit.
Kdo tvrdí, že smažit se na slunci je jediný způsob opalování?
Okuste luxus deště, vřele doporučuji.”

ze stejnojmenné knihy G. Lewisové vybrala DH

Akademické prázdniny začaly exerciciemi v Kolíně. Už z jejich názvu (Uspořádat si život) je zřejmé, že jde o poměrně složitou záležitost, která se rozhodně nemůže podařit za jediný týden, který jsme si k tomu vymezili, nicméně může poskytnout dobré základy a chuť k novému začátku, anebo taky hledanou odvahu k rozhodnutí (jsou totiž určené především pro ty, kdo se snaží rozlišit své místo ve světě). Jde o snad jediné exercicie, ze kterých většina účastníků odjíždí … unavená a poměrně upracovaná (nikoliv fyzicky).

Všechny karmelitánské svátky předchozích dní (tj. od Panny Marie Karmelské, přes mučednice z Compiégne po Eliáše) jsme slavili na Karmelu v Luké, kontemplací i prací, jak již bylo avizováno.

Díky vlídné péči zdejší farnosti jsme se už mohli ubytovat přímo na faře v Luké, která bude v budoucnosti mimo jiné (protože celý objekt je současně i společensko-vzdělávacím centrem…) sídlem další komunity sester karmelitek sv. Terezie, dá-li Hospodin.  Zatím sem budeme z Prahy víceméně pravidelně dojíždět některé víkendy a budeme spolupracovat s kaplanem Janem, který se na faru nastěhuje v září.

Náš loňský pobyt tady v Luké byl více než čokoliv jiného naplněný fyzickou prací, letos se nám zdálo dobré moci si dopřát i trochu více karmelitánské spirituality. Proto jsme pracovali jen dopoledne

(bourala se porušená zídka kolem kostela, čistily se kameny, aby se pak daly znova použít, připravovala se zahrada sester, generálně se uklízel celý dům…),a to obvykle za vydatné pomoci  některých místních lidí (ty na téhle fotce ale nehledejte ).

…zatímco odpoledne, po celkem nutné siestě jsme se věnovali četbě posledních kapitol z autobiografie Terezie od Ježíše, kontemplativní a vůbec modlitbě a podobným záležitostem. Pro pravidelné účastníky coloroční četby Terezie dodáváme, že jsme se dočetli skutečně až do 40. kapitoly…

Počet účastníků se dosti měnil, rekordu jsme zřejmě dosáhli v sobotu dopoledne, kdy jsme se celkem úspěšně pokusili nasoukat do budoucího klášterního refektáře zhruba 26 osob.

V sobotu se s námi mimo jiné rozloučila sestra Raffaella a Irena, které se vypravily na cestu do italské Florencie, s první z nich se zakrátko uvidíme, zatímco Ireně přejeme požehnaný čas další řeholní formace…

Jsme všem velmi vděčné za výbornou a milou společnost a budeme zvědavé, co přinesou další dny…

Jako ležící pacient jsem se rozhodla úplně vzdát snahy ovládat svoje myšlenky a přijímat vše tak, jak to ke mně přichází a nic nehodnotit.

Místo toho jsem začala poslouchat svůj dech, což mě zvláštním způsobem uklidňovalo. Kromě světla a chaosu v mé hlavě to byla hlavní věc, která se v místnosti děla. Dýchání jsem nedokázala vědomě ovládat a zdálo se mi silnější a mohutnější než já.  Tak jsem se soustředila na svůj dech a myšlenky nechala pádit kolem, což na mě často mělo uklidňující, uspávající efekt. Bylo to daleko lepší než absolvovat tu směšnou jízdu přízraků, která se odehrávala v mé hlavě.

Učila jsem se neutíkat - zůstat na místě.

V naší čtvrti byl jeden starý pán, a pokaždé, když jsem ho viděla, vypadal, že čeká na autobus. Byl asi devadesátiletý, úplná sušinka, ale vždy dokonale upravený: košile s vázankou, vyleštěné boty, oblek s vestou a nepromokavý plášť, na úhledně přistřižených vlasech klobouk. Byl prohnutý jako otazník a zdravil všechny kolemjdoucí -  školačky, čističe oken, lidi venčící psy. S Leightonem jsem si ale všimli, že i když zastávkou projíždělo mnoho autobusů, on zhřejmě nikdy do žádného nenastoupil. Nechla je odjíždět a čekal dál, jako kdyby právě to bylo hlavním úkolem jeho dne. Jeden měsíc měl určitě pád: viděla jsem, jak se po chodníku pohybuje pomocí chodítka, ale stále si udržoval svou eleganci.

Kvalita čekání toho muže - každý den vyrážel do světa, ať se dělo, co se dělo - byla důležitější než jakýkoli autobus, do kterého mohl nasednout.

S cenzurou je ta potíž, že nikdy není dostatečně selektivní: s tím škodlivým nakonec vždycky potlačí i to, co má hodnotu. Nekonečná bitva předsudečných hlasů v mé hlavě mi už způsobila tolik bolesti, že jsem je chtěla potlačit za každou cenu. V tomhle strachu jsem si však zakázala i svoje vlastní pravdivé hlasy, takže jsem už vůbec nevěděla, kdo ksakru jsem a co si doopravdy myslím.

Jelikož jsem byla neschopná cokoliv dělat, začínalo mi docházet, že je jedno, kolik autobusů přeplněných myšlnek mi jezdí kolem mé postele, když žádný z nich nemusím stíhat. Tak jsem jen sledovala, jak zase mizí.

To byla vůbec nejdůležitější věc, kterou jsem v tomhle období své deprese pochopila. Zdá se, že to nic není, ale účinek toho poznání byl ohromný. Přízraky ani deprese vám nemohou ublížit - pokud tomu sami nevěříte.

*

Pčízraky mimo jiné kradou energii. Teď mluvím o těch žijících přízracích, která vás při setkání vždycky úplně zničí a opustí zcela vyčerpané. Jsou to lidé, kteří vás lapí do své sítě, ví, jak vás zdržet mnohem déle, než jste chtěli, a vzbudit ve vás pocit viny, když chcete odejít. Potom sedíte polomrtví venku v autě a chce se vám křičet, protože jste se neubránili a oni z vás vysáli všechen život.

Tihle lidé odmítají platit svoje účty za energii. Napojí se na nejbližší sloup pouličního osvětlení nebo na sousedovo (to znamená vaše) elektrické vedení a využívají je dle potřeby. Když s nimi zavedete řeč na váš poslední zničující účet, tváří se dotčeně a  vy se nakonec ještě omlouváte, že vás napadají tak hanebné myšlenky.

Máte-li depresi, těmto lidem se musíte vyhýbat za každou cenu, i kdyby to byli vaši blízcí příbuzní.

“Zoufalství v tomto případě není jen pasivní utrpení, ale čin. Když je totiž našemu “já” odňato vše světské a člověk si zoufá, působí to, jako by zoufalství přicházelo zvenčí, i dkyž ono vždy přichází zevnitř…. Právě proto, že toto zoufalství je silnější, je vykoupení v určitém slova smyslu blíže. Takové zoufalství sotva zapomene, na to je příliš hluboko; ale je vždy připraveno otevřít vám cestu, a tedy vždy existuje možnost vykoupení.” - S. Kierkegaard

V neochvějně sílícím světle pozdního ledna bylo jasné, že svět se nadále věnuje vlastním záležitostem.

*

Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila - svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….

V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou - polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.

Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. …

________________________________________________________

z knihy G. Lewisové Slunění v dešti. Veselá knížka o depresi. Brno, Jota 2006, vybrala sd (doporučeno přáteli jako jedna z nejlepších autobiografických knih k tématu deprese).