Z města na vesnici

Čas od času publikujeme „zprávy z cest“ – nejde jenom o výpravy do cizích zemí ve smyslu geografickém, ale často o vykročení do nové životní etapy. Dnes tedy příspěvek Ivy, která nedávno skončila svá pražská studia a vrátila se domů – jaké to bylo vracet se, co to přineslo dobrého a co jí chybí.
Společně s Ivou doufáme, že si v následujícíh řádcích najdete, co potřebujete, co vám pomůže k vašim vlastním návratům a cestám…

„Nejdříve jsem stále přemýšlela, co všechno napsat a nakonec mi došlo, že nejde o to, jak bude mé psaní dlouhé, ale hlavně o to, aby vyjádřilo to podstatné. V Praze jsem strávila s přestávkou jednoho roku, kdy jsem pobývala v Brně, celkem 9 let. Let, jak se mi zdálo někdy dlouhých, ale let dobrých a až nyní zpětně si uvědomuji, že ty poslední roky, kdy jsem s Prahou spíše „bojovala“ byly vlastně nejcennější.
Dovedly mě tam, kde jsem dnes a kde jsem ráda.
Neobávala jsem se tolik změny zaměstnání, ani toho, že odcházím na vesnici. Příroda mi v Praze hodně chyběla a hlavně vztahy, na které jsem byla z venkovského prostředí zvyklá. To, že se s lidmi navzájem znáte, jdete do obchodu a zároveň je to místo setkání, kde si popovídáte o běžných všedních věcech. Není tu tolik spěchu a je čas si sdělit radosti a starosti všedního dne. Na to vše jsem se těšila.
Paradoxně, nejvíce jsem se obávala toho, jak to „zvládnu“ doma, v soužití s našimi v rodině. Ve 20 ti jsem odjela na dva roky do Německa a pak už pokračovala v Praze a domů jezdila už jen o víkendech. To byl člověk vždy vzácný… to asi všichni dobře znáte :)
A najednou se máte vrátit a být každý den doma, snášet ono „nepohodlí“ a vzájemné, již odlišné životy (mezi generacemi), přestože máte s rodiči a sourozenci velmi dobré vztahy a máte se rádi.
Pak tu jsou ještě lidé, místa, prostředí, které Vás ke Praze váže a inspiruje. Toho jsem se až tolik nebála, neboť vím, že lidé opravdu blízcí Vám nezmizí ze srdce :-) Mám také asi velkou výhodu, že mám Prahu 60 km od domova a tak mi nezmizela „nadobro“.
Takové pocity provázely můj odchod a nyní už píši z pohĺedu a místa mimo Prahu.

Upřímně musím říct, že někdy se mi „zasteskne“,po duchovním a inspirativním prostředí, jak u sestřiček v Jinonicích, tak po Salvátoru a sv. Ignáci. (Pražské prostředí v tomto zcela jedinečné.) Ale zároveň, tento „stesk“ pomalu mizí a učím se vnímat a hledat duchovno v té formě, jakou tu nacházím. (Na mších tu máte pocit, že se čas opravdu zastavil… ale pak si uvědomíte, že Ti lidé tu takhle žili, že jejich víra je nesená běžným životem).
Vnímám teď jako obrovský DAR, to vše, co mi bylo dáno v Praze. Je to semínko, které tu může klíčit svobodně a hledat své kořeny.
Má radost také vychází hlavně z toho, že tu mám práci, která je mi blízká. Jak velký rozdíl oproti té, kterou jsem měla v Praze! Je také příjemné potkávat se a být s lidmi, kteří Vás znají odmala. Na vesnici se mnoho nezměnilo, jen děti ohromně vyrostly :-)
Soužití doma také zatím probíhá dobře, přece jen je to v lecčems snažší s vlastními :-)
Jsem tedy moc spokojená a důležité je, že mám takový „určitý“ pocit, že ten návrat byl správně „načasován“ (ač to „načasování“ – tedy snad právě proto bylo správné :-), nebylo v mých rukách.
Ze své zkušenosti bych ráda povzbudila ty, kteří se rozhodují, či je čeká podobný návrat a zmítají jimi různé pocity, aby měli odvahu a důvěru v Boží prozřetelnost.
s díky

Ivana V.

Zanechte komentář