Karmel Edith Steinové

(pokračování přednášky José Vicente Rodrígueze)

Duchovní píseň

Nedostatky řeholních bratří, na které poukazoval v 1V 11, 4-5, najdeme také v Písni (B) 18-19 a 28, 6-7, tj. i v tomto spise bychom našli prvky, které nám umožní utvořit si obraz bosého karmelitána jakožto člověka, jehož existence má teologální charakter. Můžeme se zběžně podívat na slavnou 28. sloku:

„Má duše je zaměstnána
A celé mé bohatství je v jeho službě
Nehlídám už stádo
Ani nedělám něco jiného
Neboť jen v milování je můj úděl.“

Zde je již plně řeč o teologálním životě, „říká, že její duše i tělo i mohutnosti i celá její schopnost je zaměstnána, ne již věcmi, nýbrž tím, co je ke službě jejímu snoubenci; a že proto nevyhledává svůj vlastní zisk, ani nejde za svými zalíbeními, tím méně se zabývá jinými věcmi a cizími záležitostmi od Boha odlišnými a že dokonce i k samotnému Bohu se nechová již jiným způsobem či stylem než cvičením se v lásce, protože již převrátila a změnila celé svoje předchozí chování v lásku“.

V tomto zpěvu, když v komentáři ke čtvrtému verši vysvětluje, čím se duše předtím, než sem dospěla zabývala (č. 7), mluví bezpochyby o bosém karmelitánovi, ale mluví i o nás, a to ve zpěvu 26. v komentáři k pátém verši „a ztratila jsem stádo, které jsem dříve pásla“, kde zmiňované nedostatky jsou opět typické nedostatky řeholních bratří (srov. 18 „věcičky, které dosud zavánějí světem“). Jde o stejnou osobu: ta, jež předtím byla líčena jako už osvobozená z jejich pout, je nyní líčena jako tak, která se starala o tato stáda a houfy dobytka.

Ono stádo, o němž zde mluví, je totožné s tím, o němž je řeč v knize Výstupu, kde se píše o habituálních/obvyklých nedokonalostech jako „obecný zvyk mnoho mluvit, drobné přilnutí k nějaké věci, které nikdy nechceme přemoci, např. k osobě, k šatům, ke knize, k cele, k určitému druhu jídla a k poklábosení a k potěšeníčku, když chceme něco okoušet, vědět a slyšet apod. (1V 11,4). Jan se už o tom zmínil jinde, zde to však vysvětluje šířeji a jasněji. Všechny tyto nedokonalosti budou odstraněny temnou nocí a žít v této noci (aktivní či/a pasivní) znamená učit se žít teologálně.

Vracíme se tedy opět k tomu, že si Jan od Kříže představuje bosého karmelitána  především jako bosého karmelitána, který žije teologálním životem.

Krátké spisy

Ponecháme nyní stranou velká díla a podíváme se, jak Jan od Kříž načrtává karmelitánského řeholníka ve svých krátkých spisech, zvláště ve Výstrahách a Čtyřech radách řeholníkovi, mezi kterými existuje jistý paralelismus. Tento paralelismus je velmi zřetelný právě v teologálních prvcích, které tvoří osu a prostupují tyto texty.

Velmi rozhodný teologální začátek Výstrah nabízí rychlou a krátkou cestu pro ty kdo by chtěli rychle dospět ke spojení s Bohem a těšit se ze všech plodů sjednocení (V 1). Světec nám poté představí celou škálu boje očekávaného na této cestě, proti třem nepřátelům duše, tedy světu, ďáblu a tělu, kde lze opět odkrýt celou teologální dynamiku, neboť víme již odjinud, že Jan jinde staví do protikladu víru a varování před ďáblem a jeho lstí, podobně naději a svět a lásku a tělo (tj. ego, já).

Místo, kde je  nejzřetelněji vyjádřena tato kontrapozice víra/ďábel, naděje/svět, láska/tělo-já nalezneme v 2N 21, kde vysvětluje slovo „převlečena“. Převlečena, čili obléknuta do teologálních božích ctností (č. 10)

Zpět k Výstrahám: vystupuje z nich portrét bosého karmelitán, o jakém Jan od Kříže snil. Jeho typické rysy jsou nejsnadněji rozlišitelné v první výstraze: vyznačuje se náležitou láskou k druhým. Podle mého názoru je tu však obsaženo vícero rysů teologálního života.

První výstraha proti světu tak zmiňuje konkrétní aplikaci lásky, i vůči těm, kteří zůstávají před branami kláštera; druhá proti světu vypovídá o působení naděje, s důrazem, jako vždy, na vztah mezi časnými dobry a chudobou ducha; třetí proti světu ukazuje opět jak působí láska, tentokrát jemněji, rafinovaněji, uvnitř kláštera, vůči spoluobyvatelům.

První a druhá výstraha proti ďáblu mluví o poslušnosti: jejímž základem a smyslem není než víra. Třetí výstraha proti ďáblu mluví o pokoře, ale o pokoře jakožto opravdové lásce, pokorné lásce (viz Terezie v CV 6).

První výstraha proti tělu vyžaduje víru, aby bylo možno akceptovat život v klášteře, s požadavky, jež obnáší. Druhá a třetí o víře je jako základu poslušnosti a celého řeholního života. Také je tu naděje vložená do rad „nehledat a nelpět na potěšení a chuti“ a to že chudoba ducha je vlastně dynamické uskutečnění naděje. Konečně a nejplněji, se v těchto dvou nachází opět i láska, cíl, počátek i střed všeho.

Je zřejmé, že Výstrahami chtěl Jan od Kříže formovat pravé řeholníky, plné křesťanského životního realismu – je to vidět i z toho, jak se tu zabývá zcela konkrétními reáliemi řeholního života. Zmiňuje reptání, pomluvy, nedostatek poslušnosti vyplývající z příliš lidského hodnocení  situací atd. Viz také některé jeho závěry: „nebudeš umět být řeholníkem“, „mnoha řeholníkům to uškodilo v dokonalosti“  a jinde, kde používá slovo „řeholní osoba“, viz č. 8, 11. 15 (dvakrát) a kde jím označuje, co těmito radami a výstrahami sleduje.

Ve čtyřech radách napsaných přímo pro jednoho řeholníka karmelitánského řádu (zdá se, že se jednalo o bratra, který nepatřil k chóru), to podává podobně (viz text).

Nechci komentovat každý jednotlivý bod a ctnost. Na konci těchto stránek se říká: „Jestliže bude Vaše Láska tyto věci pečlivě zachovávat, velice brzy dosáhne dokonalosti, neboť tyto věci si takovým způsobem napomáhají jedna druhé, že kdo selže v jedné, kvůli té jedné, v níž selhal, se mu ztrácí to, co mu z ostatních bylo prospěšné a co z nich získal.“

Mezi tímto spisem a Výstrahami existuje velká duchovní a literární spojitost, mají totéž teologální vyznění, zvláště v komentáři cvičení ve ctnostech obsaženému v Radách, kde už nemůže být teologálnější, když říká, aby se dotyčný nedíval na to, co má udělat, ale „ať má na mysli ten důvod, totiž že je má dělat pro Boha. A tak musí dělat všechny věci, příjemné nebo nepříjemné, s tím jediným cílem, aby jimi sloužil Bohu.“

Listy sv. Jana od Kříže

Mezi jeho dopisy nalezneme list napsaný jednomu karmelitánovi, řádovému knězi, který mu psal o svých velikých touhách zabývat se pouze Bohem, milovat ho nade všecky věci a žádal Jana, aby mu pomohl svou radou, jak dojít naplnění této své tužby. Jan od Kříže mu odpovídá, že ho těší ony svaté touhy a ještě více bude potěšen, pokud je také uskuteční. A začíná mu vykládat svou nauku. Jde o nejdelší list janovského epistoláře. Ozývají se v něm témata, které zachytil i jinde: o Boží transcendenci, o překonávání chutí a potěšení, o hodnotě našich citů, když se spojí s motivy naší lásky a jak užívat vůli prostřednictvím lásky: „celá se svým cítěním zabývala tím, jak milovat Boha“, „v působení vůle, které je milováním Boha, klade duše svou náklonnost, potěšení, zalíbení, uspokojení a lásku jedině v něho, nechávající všechny věci bokem a milujíc ho nad ně nade všechny.“ A toto milovat Boha nade všechny věci je „zaměřit všechnu sílu vůle na něj“. V závěru listu říká: „Tuze je tedy zapotřebí vaší důstojnosti, a velmi na tom záleží, aby se s ním sjednotila a nezaměstnávat ji mrzkými a nízkými věcmi pozemskými. Božská Velebnost ať vás učiní tak duchovním a svatým, jak vám to přeji. V Segovii, 14. dubna, fra Jan od Kříže. Ještě jednou tedy máme před sebou vysoce teologální  instrukci a výzvu, že kdo chce být bosým karmelitánem, musím být vskutku teologální bytostí. Velmi hutně to vyjadřuje následující věta: „duše má kráčet k Bohu „a věřit a milovat nade všechno chápání“, „s vůlí ponořenou do prázdnoty víry a lásky“. V tomto listu jsou častá slova jako „odpoutat se, odcizit se něčemu“, zabývat se něčím, zaměstnávat se něčím, „v prázdnotě a v temnotách“… které zdůrazňují cosi velmi příznačného pro teologální život podle Jana od Kříže.

(pokračování příště)

Tento příspěvek byl publikován dne 17. 12. 2008 (Středa) v 21.46 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .