Chceš-li nalézt pokoj

Otec Poimen prosil otce Josefa: „Pověz mi, jak se stát mnichem.“ Ten mu odpověděl: „Chceš-li nalézt pokoj, když budeš dělat to či ono, vždy si klaď otázku: Já – kdo vlastně jsem? a nikoho nesuď.“

otcové pouště

Stát se mnichem znamená stát se člověkem ve své celistvosti. Slovo mnich, „monachos“ pochází od „monas“, označující jednotu, sjednocenost v sobě samém. V dnešní době se často cítíme rozerváni, jakoby rozcupováni mezi různé povinnosti, rodinu, zaměstnání, církve a svět, mezi svou zbožnost a život v sekularizovaném prostředí. Pakliže toužíme nalézt klid a vlastní celistvost, měli bychom si především klást otázku: „Kdo jsem já?“ Jsem plně tím, co právě dělám, anebo jsem při činnosti jen zčásti přítomen? Kdo opradu jsem? Hraji jen nějakou roli, anebo jsem přitom sám sebou? Sestává můj život jen z plnění očekávání druhých, anebo žiji svůj jedinečný život, tak jak ho pro mne Bůh zamýšlel? Tyto otázky mě budou přivádět vždy blíž a blíž k mému skutečnému bytí. Budou mě směřovat k mé pravé identitě, k mé autentičnosti. Duchovní cesta mě nemá vést jen k Bohu, ale i k sobě samému, k nejhlubšímu jádru mé osobnosti, k nefalšovanému jádru mé osobnosti, k nefalšovanému obrazu, který je Božím dílem.

Druhá podmínka, již zmiňuje otec Josef, aby se člověk mohl stát sebou, je nesoudit druhé. Pokud soudím druhé, prodlévám u druhých. To mi ale brání v poznání pravdy o sobě samém. Zabývání se druhými mi často slouží jako únik před ní. Svou odpovědností nás otec Josef chce vyzvat, abychom zůstávali při sobě a měli starost o cestu k vlastnímu bytí. Pak se také naše vztahy k bratřím a sestrám dostanou do správné polohy.

z knihy A. Grün, Otcové pouště, Karmelitánské nakladatelství 2002, 26-27 (kráceno)

8 komentářů k příspěvku “Chceš-li nalézt pokoj”

  1. L.Prečová říká:

    Děkuji za tento příspěvěk. Fakticky to pomáhá. Když mám pocit nespravedlnosti a pak si položím otázku „kdo vlastně jsem“ a uvidím to nic, tak mě to uklidní. S tím souzením je to horší. Bráním se tomu, sama jsem se přistihla jak jsem někoho v duchu kritizovala, ihned jsem to sice sebereflexem zachytila, ale nemohla jsem si pomoc. Snažila jsem se myslet úporně na něco jiného. Je to tkzv. „leze na nervy“.
    Tak jseště prosím „fígl“ jak nikoho nesoudit.

  2. Nea říká:

    L. Prečová: podle mě kritizovat někoho za něco v duchu a pomyslet si, že jeho jednání není správné, je jedna věc, a soudit ho takovým způsobem, že sami rozhodujeme, jak je ten člověk špatný, jak se proviňuje vůči Bohu a k tomu přidáme triumf, že jsme sami mnohem lepší, je věc druhá. Přece nemůžeme vnitřně nereagovat na věci, které nás rozhořčí nebo zraní. Rozdíl je ale v tom, jak tyhle úvahy dál rozvíjíme, zda se nestavíme do pozice bezchybných, jsou-li naše soudy zcela vzdálené předmětu oprávěné kritiky… Reagovat nějak vnitřně na ostatní lidi a události přece musí každý, rozdíl bude spíš v tom, jak se to dál rozvíjí. Nevím, zda jsem srozumitelná. Hlavní myšlenkou mého příspěvku má být poukaz na to, že nelze ze svého srdce vymazat všechny reakce na druhé, ani ty kritické. Záleží myslím na dalším rozvíjení nebo nerozvíjení takových kritických úvah a jejich podobě.

  3. Theodora říká:

    Možná vás neuklidním, ale znám několik lidí, kteří opravdu nesoudí. Kteří ke každému přistupují s láskou a když člověk namítne „podívej se, jak žije!“, okamžitě reagují pozitivním vysvětlením takového chování (ale zdá se, že princip není v omlouvání, že to je jen uklidnění rozhořčeného mravokárce, že oni se posuzováním a tedy ani vysvětlováním ve skutečnosti nezabývají). Když vidím ovoce života těchto lidí, stávají se mým velkým vzorem, ale také bojuju s touhou „rozlišovat dobré a zlé“, hodnotit, zaujímat postoje… Když to teď píšu, vidím, jaká je to pýcha. V životě to často beru jako „vděčné užívání svěřeného rozumu“. :-) Tak si držme palce, ať se nám snaha nesoudit daří!

  4. sd říká:

    Jo, ale to jde přeci dohromady, milá Theo, ne? Jakože to rozlišování a zaujímání postojů a nesouzení druhých :)

  5. Theodora říká:

    Na nějaké vyšší úrovni, předpokládám, ano. Na své úrovni to shledávám neuskutečnitelným.

  6. sd říká:

    No, ale křesťanství stojí na samých takových věcech, které se zdají neuskutečnitelné, ne?

  7. Nea říká:

    Podle mě souzení a kritika není totéž. Přisupovat s láskou ke každému a uvažovat kriticky se vůbec nevylučuje.

  8. Nea říká:

    Myslím si totiž, že by bylo nejdříve třeba přesně vyjasnit, co míníme pojmy „soudit“ a „kritizovat“, mít v lásce a nelásce, „hodnotit“ a tak dále. A pak by šlo nějak diskutovat. Vždyť třeba představená v klášteře musí být ke svým spolusestrám kritická, stejně jako třeba učitel herectví na své studenty. Dva manželé by si také měli navzájem sdělovat, co každému na tom druhém není příjemné. A pro to všechno by měli být schopni uvažovat kriticky. Naopak, v takovém postoji dobře míněného napomenutí nebo úvahy nad tím, co se kolem nás děje, se mi zdá, že může té lásky být mnoho. Více než v ohleduplném mlčení.

Zanechte komentář