Karmel Edith Steinové

A. Cencini

5. Zkouška

Zkouška je Božím dílem, je výrazem Boží vůle vyjít člověku vstříc. Je to gesto jeho prozřetelnosti.
Zkouška je vždycky výslednicí dvojího pohybu: od člověka, který vstupuje do zkušenosti s Bohem a od Boha směrem k člověku, s nímž se mu dostává zkušenosti. Touha a záměr člověka mít zkušenost Boha je namístě, ale předchází jí a rozhodující je ona Boží touha a záměr setkat se s člověkem, mít s ním zkušenost. Zkouška je tedy prostředek, jímž se Bůh setkává s člověkem. Tak je tomu v Písmě svatém a u všech Božích přátel. Posvátný text dokonce vůbec nezná kategorii „zkušenost Boha“ ze strany člověka, ale pouze její opak: totiž Boží zkušenost člověka.

Projděme tedy svůj životní příběh a ptejme se:
* Při jakých příležitostech zakoušíme Boha? Nebo v jakých situacích jsme se domnívali, že jde o zakoušení Boha? Kdy nám Bůh odpověděl podle obrazu, který jsme si o něm udělali? Nakolik jsme ochotni změnit perspektivu a dovolit Bohu, aby on udělal zkušenost s námi podle jeho záměru, očekávání a tužeb?

* V této reflexi našeho života nám může pomoci Abrahám: první zkušenosti Boha byly spojeny s darem syna – Bůh dodržel svůj slib, a tak potvrdil obraz, jaký si o něm Abrahám udělal: Bůh je věrný. Ale když po něm Bůh později vyžadoval tohoto syna zaslíbení – Abraham náhle musel čelit absurditě, tajemství, nevysvětlitelnému. Obraz, který si utvořil o Bohu, byl tímto požadavkem vyvrácen, tedy vyvrácen Bohem samotným!

* Jde o autentickou zkoušku. Ale abychom dobře pochopili její povahu a analogické zkoušky v našem životě, ptejme se dál: kdo má být oním „synem“, tedy naším potomstvem?
„Syn“, potomstvo je všechno to, co jsme zplodili – náš bankovní účet, výsledky naší práce nebo našich schopností či kvalifikace, kterou se můžeme prokázat, prostě vše, co nám nebo druhým lidem sděluje jakou máme cenu a hodnotu, jaká je naše identita a v čem spočívá naše důstojnost. Někdy na tomto našem „potomstvu“ lpíme nečistou a narcistickou láskou, nezřekli bychom se ho za všecky poklady světa. Téměř si neuvědomujeme, jak si z něj pozvolna děláme bůžka či jak začínáme nebezpečně záviset na vlastním úspěchu a na tom, co sami konáme (na „synech našich synů“).

* Pak obvykle přicházívá Bůh, který takovou nezdravou a nepřirozenou lásku nechce, a žádá od nás oběť syna, protože je to Bůh žárlivý: jde mu o naši svobodu. To je požehnaná chvíle zkoušky, čas utrpení, ale také velkého osvobození. Obvykle to však nechápeme, zřídka jsme okamžitě ochotní podstupovat podobnou zkoušku.
* Mít v takové situaci pohled víry znamená vidět, jak Bůh, nanejvýš trpělivě pracuje a dělá vše proto, aby nás učinil takovými, jakými nás chce mít: abychom milovali svobodně, jako miluje On a byli schopni toužit tak, jak touží On.
* A právě pro tuto ochotu se stal Abrahám otcem věřících a tento příběh se opakuje u každého věřícího.
Zkouška je důležitý moment porozumění duchovní četbě našeho života, obsahuje nezbytnou změnu i milost, je prostředkem, který Bůh používá, aby se zjevil člověku a utvářel ho podle svého záměru.
* Zkouška často zanechává znamení, které bývá samostatnou biblickou kategorií: zanechává jizvu, stopu po zranění. Jizva se nezaceluje, zůstává tu, aby svědčila, že tudy prošel Bůh nebo že došlo k zápasu s Bohem (další kategorie, srov. zápas Jakobův, Gn 32,22-32), a to proto, abychom se obraceli stále více k němu a pamatovali na požehnaný den, kdy nás požádal, abychom ho milovali více než svého „syna“. Panenství je jedním z těchto znamení: je „posvátnou ranou“ (Maritain).
S Abrahámem a zejména kolem jeho vztahu s Bohem (srov. Gn 12-22) jsou spojeny i další velmi podnětné biblické kategorie, o kterých se zde zmíním jen letmo:

6. Zaslíbení, požehnání, smlouva – výrazy Boží touhy po spáse člověka

Člověk na Boží nabídku vztahu neodpovídá ihned souhlasně: je tu spíše počáteční nedůvěra (srov. Abraham i Sára, kteří se Božímu příslibu, že budou mít syna, smějí a neberou ho vážně, nedůvěřují Bohu a velikosti jeho plánů), spěch (uvidět co nejdříve Boží slib splněný), pokusy o samostatné uskutečňování Božího příslibu ze strany člověka (viz Sára, která se snaží zjednodušit věci chytrou pletichou a pobízí Abraháma, ať si opatřil syna od otrokyně. A je velmi krásné, že Bůh pak žehná i Izmaelovi, který je synem otrokyně a lidských pokusů naložit s Božím záměrem podle vlastních představ). Ale Bůh zůstává věrný i když člověk kolísá ve vztahu k němu a dodrží svůj slib, požehnání i smlouvu.

7. Otroctví

V dějinách izraelského národa najdeme událost, která je zdrojem  identity izraelského národa. Izrael je lid, který byl osvobozen Hospodinem. Ale osvobození předpokládá, že tu bylo otroctví, z kterého Bůh musel svůj lid vysvobodit.
Bůh se nás snaží ustavičně osvobozovat. Ale abychom mohli být osvobozeni, potřebujeme si své otročení uvědomit. Kdo si ho není vědom, necítí potřebu být od něho osvobozen.
Židovský národ byl opravdu otrokem. Ale tím, co ho skutečně zotročovalo, byl jeho subjektivní postoj. Izraelský lid se totiž měl v Egyptě dobře, takže Mojžíš ho nalezl nejistý a málo nakloněný opustit pohodlnou situaci. Neznalost vlastního otroctví vede k tomu, že nevidíme důvod, proč být osvobozeni. Proto lze říci, že celý lidský život je neustálý proces osvobozování, ale základní podmínkou je vědět a poznat, co člověka zotročuje.

Typické známky otročení:
a) Vnitřní závislost: na určité osobě, na prostředí, na roli, na společenském úspěchu, na souhlasu a úctě druhých.

b) Nebere se ohled na jádro vlastní identity: zatemní se vědomí toho, kým vlastně jsem, nebo se přejde od identity ontologické k psychické (případně somatické). Jakoby vědomí, že je dotyčná osoba Božím tvorem, který byl stvořen a nasměřován k určitému charismatického modelu, náhle nestačilo k tomu, aby se cítila dobře – proto hledá náhražky, jež jí zdánlivě nabídnou více uspokojení. Tomuto nebezpečí jsme vystaveni všichni bez výjimky, racionálně uvažující věřící člověk si ho však má všimnout. Obvykle právě ten, kdo si stěžuje na vnější nesvobodu, nevidí vlastní vnitřní spoutanost.

c) Návyk na danou situaci: závislá osoba necítí potřebu zbavit se své závislosti. Situace jí vyhovuje, má dojem, že uspokojuje její potřeby a udělá vše, aby zdůvodnila své jednání. Nemá dojem, že by to neodpovídalo jejímu životnímu záměru (např. řekne, že je to přeci pochopitelné a … že pro udržení psychického zdraví musí najít náhradu za emoční osamělost a vyprahlost atd.). Tedy právě tak jako Izraelité, kteří se egyptskému otroctví přizpůsobili tak dokonale,  až se jim po něm stýskalo.

d) Nedůvěra a pochybovačnost: závislá a pasivní osoba raději zůstane závislá, než aby směřovala do budoucnosti, která vyžaduje změnu. Otroctví činí z lidi nedůvěřivé jedince, neschopné přijmout Boží nároky, takže se bojí nechat se osvobodit. Tak jako se Židé dlouho nechtěli dát přesvědčit, když jim Mojžíš hlásal Boží plán směřující k osvobození.

Možná by na tomto místo bylo užitečné naznačit, jak odkrýt, v čem spočívá naše vlastní otroctví. Obecně platí, že si máme uchovat pozornost vůči celku svého života, neuváznout jen v některé z jeho rovin. Konkrétně nám může napomoci:

a) Všímat si nejzřetelnějších prvků našeho chování, našich obvyklých reakcí, zálib a pocitů, sympatií a antipatií, toho, co nás těší nebo trápí, našich reakcí na úspěch i neúspěch, toho, jak prožíváme mezilidské vztahy, našich instinktivních a bezděčných reakcí atd.
b) Přejít od chování k postojům (jimiž míníme vnitřní sklony k určitému chování), všimnout si, jaké životní postoje (zejm. jaké pocity a myšlenková schémata) zaujímáme k sobě a k druhým lidem, ke světu i Bohu. Je důležité pravdivě porozumět těmto postojům, protože právě z nich pramení naše jednání.

c) Od postojů k motivacím (tj. z jakých nevyslovených pohnutek jednám –  nemusí se vždy shodovat  s vysloveným záměrem). Pro tento úkon je zapotřebí odvaha, protože v nás často vyvstanou různé obranné postoje: máme velký sklon sami sebe přesvědčovat, že naše pohnutky se shodují s našimi činy. Obvykle však naše jednání pramení z celého množství pohnutek, mezi nimiž jsou jak čistě evangelní motivace jednání tak i méně čisté osobní pohnutky. Musíme mít odvahu odhalit v nás tyto neautentické subjektivní motivace, protože pokud je nepoznáme, budou dále růst, až docela opanují naše srdce.

d) Od motivace k základní opci/volbě: na tomto místě půjde o to pochopit a ptát se, zda to, co dělám, odpovídá mé základní volbě, která staví na víře, či nikoli? Víra se projevuje v malých, nepatrných každodenních volbách, právě v nich se rozhoduji, zda kráčím v souladu s Kristovým křížem, nebo zda pouze hledám cestu k seberealizaci.

Je důležité zmapovat si takto vlastní existenci a objevit místa, kde zůstávám otrokem. Pouze, pokud je budeme znát a budeme se pro ně trápit, budeme toužit po osvobození a budeme se moci z něj radovat.
Nesvoboda ovlivňuje i naši paměť a působí, že si na uplynulé události vlastního života vzpomínáme špatně, negativně a jaksi rozzlobeně. Jde o „pohanskou“ paměť, ne evangelijní, která by měla v událostech rozpoznávat ruku osvobozujícího Boha. Proto na utrpěné křivdy či pomluvy vzpomínáme jako na naprosto nešťastné a vlastně prokleté chvíle – ale mohly by se stát chvílemi či příležitostí, v níž jsme poznali svou přehnanou potřebu souhlasu a úcty ze strany druhých lidí, a kdy nás Bůh vyzval, abychom se trochu osvobodili od této závislosti. Měli bychom připustit, že máme paměť kvalitativně chudou, že si pamatujeme na mnohé události způsobem, který nevypovídá o cestě osvobození a víry.

8. Osvobození

Když jsme poznali, co nás zotročuje, můžeme pomýšlet na vstup do etapy osvobození. Osvobození je nesporně dílo Boží „mocné ruky a vztaženého ramene“. Ale Bůh opravdu osvobodí jen toho, kdo se nechá osvobodit. Smysl tohoto výrazu pochopíme, když se podíváme na čtyři prvky, které se vztahují k otroctví.

a) Schopnost autonomie
Člověk se stává citově samostatný, když si je jistý láskou, které se mu dostalo. Proto práce, kterou zde navrhujeme, může mít velký význam: člověk v ní totiž objevuje dobro, které je určeno právě jen jemu, lásku, kterou už v hojné míře dostal, a tak i předpoklady k tomu, aby prožíval vše, co se mu v životě děje, s hlubokou vděčností.
Autonomní osoba je osvobozená od různých závislostí, umí stát na vlastních nohou a žít v důvěrném vztahu s Bohem. S oním Bohem, který v našem životě situace často vytvářel situace citového osamění, aby nám dal zakusit samotu s Ním. Umělo bychom podobné chvíle rozpoznat? Jak jsme je prožívali?

b) Nabytí a objev vlastní identity
Osvobození vede k odhalení toho, kým jsme: jsme svobodní natolik, že se může uskutečnit to, čím jsme povoláni být.
Nezbytnou složkou svobody je svoboda v oblasti citu: souvisí s ní naše schopnost milovat to, čím jsme a čím jsme povoláni být, nechat se přitahovat pravdou, krásou a dobrem ideálního já.
* Svobodný je ten, kdo se rozhodne záviset na tom, co miluje a co je hodno lásky;
* nesvobodný je ten, kdo neumí záviset na tom, co miluje, nebo co říká, že miluje, nebo ten, kdo závisí na něčem, co by milovat neměl. (záviset = zvolit si podle ideálu, pro který jsme se rozhodli).
Bůh mě tedy osvobozuje s přáním, aby síla uložená v mých citech směřovala k uskutečnění životnímu záměru, který se mnou má, a naučil milovat oním specifickým způsobem, který nabízí mé zvolené charisma.  Postupně mě tedy uschopňuje prožívat poklad a energii skrytou v emocích tak, abych mohl žít to, k čemu jsem povolán. Krátce řečeno, Bůh nás osvobozuje, aby nás vrátil nám samotným.

c) Schopnost milovat Boha jako miluje On
Největší znamení Boží lásky jsme dostali v tom, že se Bůh nespokojil s láskou k nám, ale že nám dal zároveň schopnost milovat ho tak, jako miluje on. Bůh z nás nechce mít za pasivní děcko, které je pouze předmětem lásky. Proto nás Boží láska provokuje a přetváří: uschopňuje nás totiž milovat. Jakákoli zkouška má vždy týž cíl: vymanit nás z úzkoprsosti a ubohosti naší lásky a naučit nás milovat tak, jak miluje Bůh. Proto se o Boží lásce k nám přesvědčujeme hlavně tehdy, když uvádíme do praxe tuto schopnost milovat jako On, kterou jsme od něj dostali.
Naše minulost je plná Božích výzev a oslovení. Bůh se stále snaží předat nám svoji lásku, jež se v nás stává pramenem živé vody, ke kterému mohou přistoupit i druzí lidé a mohou jím být občerstveni.

pozn.: jde o upravenou verzi překladu přednášky italského řeholního kněze a psychologa, která byla uveřejněna na stránkách Konference vyšších řeholních představených. Úpravy s vědomím autora textu provedla -dč-

Tento příspěvek byl publikován dne 13. 3. 2009 (Pátek) v 21.53 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .