Chvála nicoty
„Osvětli, co miluješ, aniž by ses dotkl stínů milovaného.“
Váš list leží na okraji kuchyňského stolu. Čeká. Už téměř týden očekává mou odpověď. Jako drobná inkoustová žena, cudná ve své trochu pomačkané sukni, její věty jedna složena přes druhou spočívají na kolenou. Při každém mém pohledu znovu vznese svou otázku. A stále neumím najít odpověď. Vídám ji každý den. Trávím tu v kuchyni mnoho času. Vychutnávám ticho, třepotající se v pouličním světle jako křišťál. Už týden je ono ticho mlčky narušováno vaším listem. Žádáte po mě text pro váš časopis. Text, či alespoň několik vět. Mají se dotýkat otázky: Co dává smysl vašemu životu? Když jsem si přečetl vaše přání, vybavilo se mi dětství, zkušební místnost: své příjmení napište na list nahoru vlevo. Dobře si přečtěte zadání. Můžete používat slovník. Máte čtrnáct dní na odevzdání vaší práce. Nikdy jsem neměl moc rád zkoušky. Ne že bych byl to, čemu se říká špatný žák. Když jsem uhodl, co se po mě chce, splnil jsem to. Schopnost učení jsem pojal jako velmi subtilní schopnost přinášet oběti: Je třeba druhému dát, co očekává, nikoliv co byste si přáli vy. Dát mu, v co doufá, nikoliv to, kým jste. Protože, to, več doufá, nikdy není totožné s tím, kým jste vy, je to vždycky něco odlišného. Velice brzy jsem se tedy naučil dávat něco, co nemám. S psaním to bylo právě tak. S psaním, s láskou a se vším ostatním. Zcela jistě. Proto jsem měl dobré známky z francouzštiny. V ostatních předmětech jsem se musel učit všechno zpaměti: nuda a z ní pramenící naprostá nepozornost, kterým jsem podléhal, měl totiž vystavovaly značnému nebezpečí. Nešlo než učit se slovo od slova, nezávisle na jejich smyslu, samozřejmě. Ve škole jsem se tak učil tomu podstatnému. Učil jsem se napodobovat inteligenci, napodobovat zájem, napodobovat život. Jako všichni ostatní jsem se učil lhát a růst. Kdo je dospělý? Dospělý je člověk, který lže. Lže ne v jedné či druhé věci, ale o tom, kým je. Dítě se stane dospělým, když je schopno této hluboké, zásadní lži.
Christian Bobin
pokračování příště
Text Éloge du rien současného francouzského básníka a spisovatele Christiana Bobina s přihlédnutím k italské edici v nakladatelství Servitium (Troina 2005) překládá na pokračování -dč- (protože jsme u tohoto díla dosud nevyřešili otázku autorských práv, považujte ho prosím za text určený pouze pro interní potřebu přátel těchto webových stránek).
Tento příspěvek byl publikován
dne 5. 5. 2007 (Sobota) v 10.50 v rubrice Kultura.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
