Moudrost outsidera

skryveciDíky Boží milosti byli světci a svatí lidé v každém století a v každé skupině schopni pochopit to, co je podstatné, ovšem pouze tehdy, jestliže byli ochotní se vydat tou bolestnou cestou sestupu, kterou my katolíci nazýváme „křížová cesta“, Ježíš ji nazýval „znamení Jonáše“, Augustin ji nazýval „velikonoční tajemství“ a apoštolské vyznání víry „sestup do pekel“. Bez těchto cest sestupu tu prostě zůstává něco, co se týká Boží podstaty a přirozenosti duše a co nejste schopni pochopit. „Můžet pít z kalicha, ze kterého budu pít já?“ zeptal se Ježíš Jakuba a Jana, kteří ještě pořád chtěli funkce. „Můžeme!“ odpověděli a Ježíš jim na to řekl to, co můžeme parafrázovat jako: „Skutečně budete a musíte, ale mě funkce nezajímají“ (Mt 20,22-23). Náboženství je převážně pro ty, kteří se bojí pekla; spiritualita začíná mít smysl pro lidi, kteří peklem prošli, to znamená pro ty, kteří se hluboce napili těžkostí života.

Ježíš přišel jako oběť lidských dějin, protože, duchovně řečeno, jenom oběť může odhalit temné i jasné stránky těchto dějin. Oběť ví, v čem spočívá skutečné vítězství a jaká je skutečná role těch, kdo jsou do všeho zasvěceni. Proč by jinak Ježíš říkal něco tak podivného jako „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost!“ (Mt 5,11)?

Pravda je, že zranění a odmítnutí lidé mají mnohem větší šanci vidět jasně a mít co říct  (mají ale také větší šanci být zahořklí!). Ježíš stále posílá své následovníky na tuto cestu, protože moudrost se ukazuje a projevuje v tom, co dokážete udělat se svojí bolestí! Je to jedinečná a potřebná perspektiva, což vždycky chápali básníci, umělci a vizionáři.

Ježíšův život a učení jsou v ostrém protikladu ke stále se opakujícímu, obecně rozšířenému omylu, který nastává pravděpodobně každou chvíli v mysli a drdci mnoha různých lidí – potřeba zničit všechno, co chápeme jako zdroj problému.

Ježíšovo poselství je vlastně jednoduché: Svatost nadále nespočívá v oddělenosti nebo výlučnosti, ale v radikálním zahrnutí (čti: „odpuštění“) údajně kontaminujícího prvku. V jakémkoliv systému postaveném na exkluzivitě, jsou již položené základy pro násilí jak v myšlení, tak ve slovech a skutcích. Proto nás Ježíš musí vést novou cestou: „Dá lidu poznání spásy v odpuštění hříchu“ (Lk 1,77) a v přijetí nepřítele (Mt 5,44), dokonce i v opuštění toho, co považujeme za sebe sama (Mt 8,34-38).

Podle mne nás Ježíš učí, že když svoji energii zaměříme na to, abychom si zvolili dobro – místo abychom ji negativně a převážně iluzorně zaměřovali na odmítání zla – překonáme zlo mnohem lépe a nemůže se nám stát, že bychom se stali sami zlem. To je přesně to, co Ježíš dělá na kříži, to je to, co mi dodává odvahu věřit, že právě toto je jádrem jeho poselství.

Ježíš právě tím, více než čímkoliv jiným reformoval zákony náboženství a přerušil základy jakéhokoliv násilného, výlučného a trestajícího chování. Stal se odpouštějící obětí, a tak bychom měli přestat dělat oběti ze sebe. Stal se nespravedlivě obviněným, měli bychom si tedy dávat pozor, koho obviňujeme. …

Celý život se nějak snažím hledat a čím dál víc poznávat Ježíše a nakonec jsem došel k tomu, že bych mohl celé jeho učení shrnout do dvou základních myšlenek: odpuštění a zahrnutí (inkluze). Pokud máte pochybnosti, přečtěte si evangelia, příběh po příběhu. Odpuštění a inkluze jsou Ježíšova „velká témata“. Prakticky jsou to označení pro lásku, bez odpuštění a inkluze je láska vpodstatě jen sentimentální romancí.

z knihy Richarda Rohra Skryté věci. Písmo jako spiritualita (Cesta 2009) vybrala -sd-

Zanechte komentář