Dále do Hradu, dále?

Následující příspěvek je souhrnem pracovních poznámek k několika otázkám, které se vynořily při studiu třetích a čtvrtých komnat Vnitřního hradu. Máte-li dojem, že ve vašem duchovním životě nacházíte jiné odpovědi nebo vás napadají doplňující otázky, budu/budeme velmi rádi, když se o ně podělíte (třeba pomocí tohoto zápisníku).
Honza Z.

 

Dále do Hradu, dále?
Dar přibližovat se k Pánu skrze meditaci nedostává každý. Možná jsem zprvu zkoušel objevovat tajemství hradu své duše jen ze zvědavosti. Jak poznám přirozené překážky spojené s průchodem úvodních komnat od „jemného naznačení shůry“, že tichá meditace není cestou pro mne? Je každá duše zařaditelná do struktury komnat? Přesněji řečeno: může i člověk nejdoucí cestou tiché meditace čerpat poučení a pomoc z Tereziiných slov?

Do jaké míry může být naše duchovní cesta podobná Tereziině?
Zdá se, že každý má svou vlastní cestu, která se může od Tereziina popisu v mnoha rysech lišit. Existují milníky, které musí každá duše překonat, ale jejich vnímání může být velmi individuální.
Sice existují nenadálé „ochutnávky“ komnat vyšších a z kterékoliv komnaty lze „klesnout“ až mimo Hrad, přesto každý prochází postupným vývojem. Velikost „pokroku“ nemusí záviset na naší snaze.

Terezie doporučuje najít si duchovního vůdce, jehož vůli budu bezpodmínečně plnit. Co to přináší?
Jde hlavně o schopnost s důvěrou se někomu odevzdat. Pozor – přijetí cizí vůle ještě neznamená odložení zodpovědnosti za svoje jednání. Také se nemám stát lhostejným vůči sobě, ale aktivně (s rozvahou a pokorou) přijímat vůli někoho blízkého. Někdy se možná podaří pochopit vůdcovu radu a sjednotit svou vůli s jeho. Tím získáme určitou moudrost. Když však radu nepochopíme a přesto se jí pokoušíme řídit, cvičíme se v důvěře a trpělivosti, což je v této fázi ještě důležitější.

Jak pohlížíme na souputníky?

Spořádaného návštěvníka třetích komnat mohou rozčilovat drobná selhání jeho bližní, která on sám již s námahou před nedávnou dobou překonal – řešením je větší pokora a vědomí neexistence zásluh.

Co znamená milovat?

„Láska nespočívá ve velkém potěšení, ale ve veliké rozhodnosti ve všem dělat radost Bohu.“
Tyto komnaty jsou místem různých druhů radostného pocitu z blízkosti Pána. Některé potěšení je umožněno naší soustředěnou snahou a jiné je čistě nezaslouženým darem od Boha. Příjemné pocity ale nejsou cílem naší duše a je potřeba na nich nelpět. Pokusme se rozlišovat mezi cílem duchovní cesty a cílem našeho každodenního snažení. Krátkodobé snažení má většinou jasný, pochopitelný cíl. Pokud je nám jeho dosažení příjemné nebo užitečné, počítejme s určitou mírou sobeckosti při jeho sledování. Cíl duchoví cesty naštěstí zůstává skrytý. Nemůžeme ho z naší perspektivy nijak uchopit. Tím pádem se o něj nemůžeme snažit přímo. Jdeme k němu jaksi bokem a to nás chrání před sebestředností. Může nás motivovat jen tehdy, když jsme učinili první krok víry – rozhodli se následovat něco mimořádného a přesažného. Lidský prožitek láskyplného vztahu je nám určitou předchutí a vodítkem. Tušíme, že nám jde o bytí v úzkém vztahu s Bohem. Tušíme, že v takové blízkosti bude radost, ale začít sledovat nějakou současnou nedokonalou představu radosti by bylo nesmyslné.

Není „ticho a řád kláštera“ nutnou podmínkou meditace?
Neochraňují pravidla před možnými zblouděními např. k nezdravému životnímu stylu?

Nevzniká při okoušení hluk?

Terezie mluví o překvapení, která jí přináší objevování Hradu.
Při prvotních pokusech o vnitřní ticho mi zdálo, že moje duše nemá žádnou strukturu.
Hrad nabízí vodítko, jak tu strukturu objevit a prozkoumat. Jaké stavební kameny ale tato struktura používá? Jsou to pojmy, slova, představy, vzpomínky, pocity? Nevytváří manipulace právě s těmito kameny hodně hluku? Jak je to s prázdnotou? Je prázdno branou k nadpřirozeným pravdám a zážitkům nebo jen další slepou uličkou? Může dojít k rozštěpení mysli a pozornosti. Pozornost zůstává v Hradu a myšlenky „tančí venku“, přinášejí různé pocity, obestavují tichou prázdnotu ve středu.

Motivace – proč vůbec meditovat?

Proč se rozhodout pro prodlévání v „očekávajícím tichu.“? Protože: Má to dobrý vliv i na náš činný život… Schopnost „setrvávat před Bohem“ je chvályhodnou dovedností duše a lze se v ní zdokonalovat… Bůh nás miluje a touží po naší blízkosti – meditace je nejzřetelnější možné otevření se jeho přítomnosti – nezáleží na našich pocitech během meditace… Mnoho dalších nápadů…

Jeden komentář k příspěvku “Dále do Hradu, dále?”

  1. OKMB říká:

    K bodu „“Dále od hradu dále..“" chci říci“, že ne každý den se nám podaří dostat se do klidu a využívat plně v tomto tichu rad Tereziných, ale např. já osobně si představuji svou cestu na horu jako výstup horolezce, který je zavěšený na jistícím laně a vystupuje ve stopách svého vůdce, který před ním ukazuje cestu (Ježíš), v okamžiku slabosti mu přispěchá na pomoc Duch svatý a Matka Boží ho neviditelnou rukou stále podpírá a aby nabyl zkušenosti, tak se snaží co nejčastěji a nejpozorněji naslouchat radám a hlavně je pochopit a to dvou zkušených horolozeců, kteří tu horu už slezli a to jsou v mém případě sv. Terezie a sv. Jan od Kříže. Tím chci říci, že výstup je naše každodenní činnost, okamžik za okamžikem a rady si často uvědomuji. Např. v případě lelkování mi vytane rada sv. Jana od Kříže,“ „“Ne od snadného ale k méně snadnému“"“,“ či dokonce z karmelské řehole „“.. Ať vás vždy ďábel najde změstnané…“"“, ale znovu podotýkám, že jsme jen lidé. Tzn., že někteří jsou pomalí,“ někteří rychlejší. Např. mě pomáhala velice rada sv. Terezie v dobách smutku – „“Opanujte se dcery….“" A zase někdy selžeme. A tak ten horolezec zůstává viset v jednom okamžiku“, buší mu srdce a má strach, že spadne. A pak se podívá nahoru a vidí starostlivou tvář vůdce jak se k němu sklání a podává ruku a když se pokorně zaposlouchá,“ najednou mu ti všichni přicházejí na pomoc.

    ..najít si duchovního vůdce… s tím absolutně souhlasím. Jen znovu zdůrazňuji to s tou důvěrou. Ve filmu „“Jak vytrhnout velrybě stoličku“" bylo vysloveno „“.. ten poslední na traverzu je nejzkušenější a nejspolehlivější.. ví“,“ že se na něho kamarádi můžou spolehnout … „“ tak takhle já vidím duchovního vůdce. Člověk“, který v mých očích žije už tak blízko s Bohem, že když má svého svěřence a poklekne před Krista a ptá se ho co s tím žáčkem, tak má klidnou důvěru, že Ježíš mu dá tu správnou odpověď a tak ho podle ní vede. Je to opravdu o té důvěře ve vůdce. Pak i když se vůdce sekne, vzpomínám sv. Terezii, která měla několik let trápení, protože ji její zpovědnící nepříliš dobře vedli, tak aspoň praví některé prameny, tak jí to nevadilo i touto cestou povyrostla, ale co je důležité,“ věřila jim. A proto je stále a stále atakovala se svým duchovním tápáním.

    „“Není ticho a klid kláštera podmínkou k meditaci „“ .. podle mne není. Nutná je láska k Bohu. Nezdravý životní styl? Ano i to se může stát“, ale pokud se stále budeme modlit a volat k Pánu zdá se, že se nemusíme bát. Ježíš vám připraví cestu tak,“ abyste měli „“zdravý životní styl“" ( pozor nejedná se o pohled vašeho okolí“, ale o vaši vnitřní svobodu). Ráda vzpomínám na sv. Jana z Boha, který když prodělal obrácení, byl tak naplněn bláznivou radostnou reakcí, že jeho konání vybočovalo z normálu a byl nakonec zavřen do jednoho z místních lazaretů pro duševně choré. Zažil tam jakou bídu tito lidé vytrpí a potom zakládal lazarety, které byly vedeny s opravdovou láskou,“ na tehdejší dobu absolutně nezvyklou.

    „“Proč meditovat?“" – protože Ho miluji. Strašně mizerně a strašně špatně. Strašně nedokonale a pořád věřím a doufám“, že to jednou dokáži lépe.

Zanechte komentář