Jak se chodí s ateistou (?)

Po letech samoty se najednou objevil člověk, se kterým je vám dobře – a co víc, zdá se, že by vám s ním tak mohlo být dokonce celý život. Je čestný, spolehlivý, pracovitý, pozorný… Ach! Krom toho, že jste každý úplně jiný, to má jen jeden maličkatý háček: váš milý je ateista. Ukázkový ateista, žádný hledající typu „něco je nad náma“, případně „církev k životu nepotřebuju“ (který to jen nechce přiznat).
Hned na začátku mu to naservírujete pěkně natvrdo: Jsem katolička a to celkem ortodoxní a nemíním na tom vůbec nic měnit. Připrav se na to. Váš milý se málem kácí pod stůl a pak se obratem začne bát, že mu dáte košem, když on je takový obyčejný, „normální“ (= něčím takovým nezasažený) člověk. Úžasné.
Konzultujete to s kdekým, váš farář vypadá, že padne do mdlob, teta slibuje (jsem jednou tvoje kmotra), že jestli kvůli němu přestanete chodit do kostela, vlastnoručně ho přerazí vejpůl.
Zbytek světa nechápe, co furt řešíte. Vždyť jde přece o to, zda svou odlišnost budete umět tolerovat – pak je všechno v pořádku…
Rodičům (jeho rodičům) se neobvyklé sklony milé raději hned nepřiznají, aby si předem nevytvořili negativně zabarvený obrázek. Při prvním setkání stačí tak cca hodinka u kafe, a už se věnují svému oblíbenému konverzačnímu tematu – kritice církve. Vy tam sedíte s vědomím, že jste (a rádi) její součástí; trávíte 1x týdně večer v kostele, přátelíte se s kněžími, jezdíte do kláštera… – a diskutující rodiče o tom nemají ani tucha.
Odjedete na víkend na exercicie, váš milý propadne depresím. Obvykle ve vaší nepřítomnosti mívá abstinenční příznaky, teď se přidává nepříjemný pocit, že jste za ním mohla přijet, ale zvolila jste raději klášter. Tedy a) jste dala přednost něčemu (někomu) jinému a b) navíc něčemu, co absolutně nelze pochopit (totiž pro něho). Váš milý se překvapeně ptá sám sebe, jestli náhodou nežárlí, a to na samotného Boha. Jehož existenci navíc neuznává. Vyprávění o meditacích a hodinách klečení je pro takového člověka také půvabné.
V jakémsi milém pojednání o partnerských vztazích jsem četla, že žena musí umět v muži vyvolat pocit, že je pro ni prostě JEDINĚ ON na prvním místě (i když to samozřejmě není pravda, první budou vždycky děti – no a ten mužskej pak někde daaaleko za nimi…). U nás je to jednoduché – můj milý jasně vidí, že proti tomu nahoře prostě nemá šanci. Já mu nic nalhávat nemíním a tak přiznávám, v tomto případě mě žádné ženské triky nenapadají. Ale jak se pak má ten můj velký silný muž cítit? (Když ho navíc poráží entita z jeho pohledu tak pochybná.)
Ten, kdo nemá v malíku katolické počty 3=1, si holt hůř představí, že když je jeden první, ten druhý nemusí být nutně na druhém místě ;).
A to už vůbec nemluvím o požadavku předmanželské čistoty. Představa, že přistoupíte na obvyklý „světský“ model – velice nepříjemné. Co pak budete dělat: žádat shovívavého kněze o rozhřešení? To je ryzí pokrytectví. (Uznávám, že s církví člověk nemusí úplně ve všem souhlasit; do jaké míry si však lze náboženství přizpůsobovat „na míru“?) Nebo se holt přestanu účastnit svátostí a zůstanu chodit do kostela „na návštěvu“? Co ze mě bude???
Ale jak něco takového vysvětlit ateistovi? (Když navíc období Starců na chmelu máte už oba dávno za sebou…)

Je víra důvodem k rozchodu dřív, než dáte vztahu vůbec šanci se rozvinout? Není rychlý útěk zbabělostí, volbou toho jednoduššího řešení, strachem se měnit, učit, sdílet, otvírat…?
A co po mně vlastně chce Bůh?

Protože se sd tvářila, že by toto téma mohlo být důležité, a protože cítím, že jsem ho jen velice povrchně nakousla, pokusím se ještě něco dodat… Neodpovím na otázky, které jsem vznesla; ale možná se mi podaři odpovědět na nějakou jinou.
Je to samozřejmě výzva. Člověk musí nutně přehodnotit víru, tak jak ji žil doteď. (A to není snadné a příjemné – ať už je to víra ještě „dětská“, teprve se formující, nebo víra, se kterou už si člověk něco odžil…) . Protože najednou se musí vyrovnávat s tím, že to, co je pro něj tolik podstatné (ideálně nejpodstatnější), jeho partner vůbec nedokáže sdílet. Tím, jak se tomu druhému přibližuje, nutně přejímá – alespoň já si to myslím – v různé míře jeho úhel pohledu. Tak např. pohled rodičů mého milého obsahuje postřeh, že neznají faráře, který by neměl bříško (= církev se umí postarat, aby se měla dobře). Můj milý zase třeba nechápe, jak někdo, kdo v životě partnerský (manželský) vztah nezažil, může být povolán v něm jiným radit.
Slova, která mne jako křesťana pohnou a naplní láskou a vděčností k Bohu, by mému milému zněla naprosto cize. Uvědomím si to občas při kázání nebo při přednášce, říkám si pak, jo, kdyby tady teď vedle mě seděl.. – asi by jen nechápavě (a odmítavě?) vrtěl hlavou…
Také se mi zdá, že se mi teď obtížněji čte Bible. Člověku občas nalistovaný text nesedne – to se snad stává. Jen mám dojem, že s tím novým pocitem ateisty stojícího vedle mě se to stává nějak častěji.
Stejně jako se najednou těžko chápe, že ten, kdo zůstal Božím Slovem naprosto (jak se zdá) nezasažen, je přeci dobrý a cenný člověk. A je-li takový, proč tedy… nevidí… nechápe… ?
Nicméně: to všechno, co se kolem v této situaci děje, je zajímavé a podnětné. Nutí víc a nově přemýšlet. A to je přeci dobře.

15 komentářů k příspěvku “Jak se chodí s ateistou (?)”

  1. mp říká:

    Moje dojmy jsou dojmy člověka, který s vírou žije od malička, zato zkušenost s partnerským vztahem nemá prakticky žádnou. Zkusila jsem předat své pocity z úplně počáteční, nejisté a očmuchávací fáze vztahu, který se rozvinout do hlubšího sdílení může ale také nemusí. Máte jiné zkušenosti? Sem s nimi!

  2. Monika říká:

    Vis, tezko rict, protoze strasne moc je o konkretnich lidickach, o tom, jak moc jsou si ochotni vyjit vstric a tolerovat jine nazory druheho. Ne nutne se ve vsem musi partneri shodovat. Pravda ale je, ze to, co by ted nemusel byt problem, muze mit velice rychle ostre hrany pri vychove deti (predpokladam,“ ze si jen tak nehrajes a uvazujes o tom vztahu i do budoucna ;))…
    Takze srdcem strasne moc chapu“, jak to asi citis, na druhou stranu rozum rika…ze dva by meli tahnout za jeden provaz – stejnym smerem. To, ze si najdes krestana (potazmo ze stejne cirkve) jeste neni zaruka stastneho konce, na druhou stranu…
    Ale nechci rikat, ze jen jedno je spravne, a koneckoncu Buh si nas umi pouzit i v situacich, ve kterych nas vubec nechtel mit, ale my jakozto neposlusna ditka jsme se presto vrhly, kam jsme nemely :)))

  3. sestra denisa říká:

    no taky by mě zajímalo, co by k tomu podotkl někdo s podobnou zkušeností. Anebo jinou. Docela by mě zajímala motivace toho předchozího docela negativního ohlasu k tvému článku, milá mp, jež se tedy projevil tou jedinou hvězdičkou.

  4. lenka říká:

    Ahoj,
    tak je to nazaj vtipne :) ! Sama mam podobnu skusenost zo vztahu, ktory skoncil zle, tak som cakala, ze sa docitam nieco zasadne ine a pochopim, kde prave ja som robila tu chybu. Ale ako vidim, riesite veeelmi podobne problemy.
    Napriek vlastnej bolestnej skusenosti verim , ze to moze fungovat. Je to ale velky problem, ktory musis byt ochotna niest cely zivot. Byt pripravena na to, ze NIKDY nebudes so svojim partnerom to ,čo tak hlboko prezivas,moct zdielat. Takyto vztah je velmi narocny.(Povedala by som: ludom je to nemozne, ale Bohu je to mozne
    Ja som ale na zaklade toho,co som sama prezila, nachylna povazovat kazdeho ateistu, ktory ( i ked neochotne) pristupi na poziadavku sexualnej cistoty, za takmer svätého :)…. Tvojmu milemu drzim palce a Tebe mnoho pozehnania a svetla v hladani Bozej vole!

  5. Lela říká:

    Milí přátelé,

    narazili jste na opravdu vážnou věc, protože světonázor ateisty a věřícího člověka opravdu nejde v konkrétní domácnosti sladit.
    Ani s největší láskou, něhou, předporozuměním. Ani s dobře míněnou tolerancí prostě nelze souhlasit se vším, co dělá Váš bližní, když je to proti přikázání,“ když to tahá všechny kolem“"dolu“".

    Na mše chodíte každý týden jako zloděj sami“, Vánoce prožívate duchovně a plně sami, Velikonoce prožíváte vroucně sami, Advent – kdy se zbavuji nepotřebného – musíme tajit před partnerem, chtěli byste do Avily či Compostela a partner nad vámi kroutí hlavou, a vůbec se sunete zcela jiným směrem, stále dál od partnera – a tak je Váš vztah veliká narůstající odcizenost, protože vztah je časem jako prohloubená modlitba, jde do nitra a vše odkryje, i rozpory víry a nevíry.
    Zůstává pocit rozdvojené lásky a samoty ve dvou. Takový vztah nakonec víc bolí. Bolí i zklamání, že nejsme schopni tolerovat neduchovnost partnera.
    Bolí, že tak blízký a dobrý člověk nesdílí vaše hodnoty, niterné hledání nebo cestu. Nevnímá to pro vás maximálně podstatné – a z toho plynou rozepře. Nevěřícímu partnerovi často nevadí mnoho konzumních věcí, kterých vy se už vědomě straníte, a tak si po chvíli připadáte nechtě jako s dítětem.

    I kdyby jste byli tolerantní a brali to jako zkoušku, i kdyby jste před partnerem nic neskrývali a prostě si vše přiznali a vysvětlili, nestačí to. Na celý život ne. Protože váš duchovní život se zavede na scestí – pokryje se bojem těchto dvou světů. Nejsme tak silné, že by nás stálá přítomnost nevíry nestahla.

    Moniko, máš naprostou pravdu, že se to vyhrotí také u výchovy dětí a výběru školy – a vůbec v etice žití. Leni, máš naprostou pravdu, že tohle je možné asi jen Bohu.

    Znám osobu, která volila mezi řeholním životem a čistým životem v rámci manželství s dobrým člověkem, který nebyl věřící. Zvolila život a účinnou lásku ve světě — a hodně ztrácí.

    Mám tuto živou dlouhodobou zkušenost. A děkuji Vám, že jste se také o své podělili.

    Přeji hezké dny.
    Lenka

  6. anicka říká:

    ja mam kluka…nedavno sem mu rekla…ze verim v boha…vsechno bylo fajnpotom jak sme si to zacli planovat,tak jsem rekla,ze chcu svatbu v kostele….najednou rekl,ze k bohu ma hroznou nechut…sice me ma rad,a snazi se me respektovat…ale,toto asi jen tak respektovat nebude…nevim co mam delat,jestli pockat,jak se to vyvine,nebo se rozejit…
    ale oba bysme spolu byli az do smrti…

    prosim,napiste treba na mail

  7. Markéta říká:

    Nesouhlasím s tím, že se s ateistou nedá žít. Mám několikaletý vztah s přítelem,“ který je „“nevěřící“" a je to pro mne pozitivní a dlouhotrvající zkušenost. Nesouhlasím s tím“, že by to byla ztráta. Je to o vzájemném hledání a toleranci. Záleží na nás, jestli se rozhodneme uzavřít do vlastní skořápky nebo jestli druhému nabídneme otevřený prostor pro komunikaci a snažíme se o vzájemné pochopení věcí, které jsou nám nebo jemu cizí. Nesouhlasím s tím, že by každý nevěřící člověk byl neduchovní. Duchovnost má v dnešní společnosti více podob než otevřené vyznání víry v Boha. Jsou lidé, kteří jsou duchovní i jiným způsobem. Podle mě je to důležité si toto uvědomit a vyjít ven z přesvědčenosti o tom, že náš pohled na věc je ten jediný správný. Pokud se to ve vztahu podaří oběma lidem, jsou schopni spolu vést dialog aniž by se museli omezovat tak, že by zapírali cokoli podstatného ve svém duchovním životě. Komunikace s ateistou, který se snaží nám naslouchat, je také dobrým poznávacím znamením živosti naší víry. Je zajímavé pozorovat, co z naší víry vnímá ten, který není věřící a nerozumí všem pojmům, které jsou pro nás samozřejmé.

  8. Monika říká:

    mp, tak se Ti tu pekne sesly nazory :)

    A myslim, ze je hodne duvodu, proc by to nemuselo fungovat, ale nikde neni napsano, ze to fungovat nebude, protoze jsou i duvody, proc by to fungovat mohlo (i kdyz to bude hodne prace – jenze to uz tak vztahy obvykle stoji :)) Na druhou stranu…myslim, ze to chce opravdu kus odvahy a silnou osobnost, aby clovek ustal vliv nekoho smerovaneho trosku jinak.

    A porad si myslim, ze v tom pripade, ze byste spolu zustali (a opravdu se modlim, aby sis s Bohem nasla cestu, ktera je pro Tebe ta nejlepsi..),“ tak je potreba si ujasnit vychovu deti dopredu. Protoze tam vidim nejvetsi problem a „“prubirsky“" kamen vzajemne tolerance. Kazdy chce detem predat to nejlepsi…a jestlize jsem presvedcena“, ze jedine v Bohu je ta spravna cesta, a partner by chtel predavat jinou cestu…asi by se mi to nelibilo a bylo by to zdrojem sporu…
    A zel ze sveho okoli znam spis tyto pripady.
    Tim nechci rict, ze bych neznala par svetlych vyjimek,“ ktere „“funguji“" :)“, jen je jich opravdu VYRAZNE min…
    Ale jsi vyjimecna zena,“ tak proc byste zrovna vy nemohli byt z tech vyjimek ;)

  9. Zita říká:

    Dekuji za ten clanek. Komentare uz vystihly mnohe. Muj uhel pohledu bude hodne jednoduchy, mozna zkratkovity a velice osobni. Takze zduraznuji, ze je to jen muj nazor, ktery je zalozen na tom, jak znam sama sebe. Pro mne nemoznost prozivat/sdilet s mym partnerem neco, co pro mne ma zasadni vyznam a rozhodujici merou formuje me nazory a postoje je prekazka vztahu, ktera pres odcizeni vede postupne k rozchodu. Pokud jsem se rozhodla viru zit, nelze ji ze vztahu skrtnout. Takze pro muj vztah je zivotne dulezite, aby partner sdilel mou viru a skutecne ji zil.

  10. Lenka říká:

    Zkouším to, zkouším. Důležité je i to, v jaké fázi ten vztah je. Jestli je to jen dlouholeté chození, nebo jsou děti a letité manželství. V mládí se to všechno zvládá s neskutečnou vervou a tolerancí. A lehko se pak říká, že to jde. Zvládala jsem to všechno s tolerancí a přehledem, dokud nebyly děti. Pak jsem byla oslabená, chronicky nemocná, přišla duchovní krize. Partner netušil, najednou jsme neměli společné řešení, dialog nešel v téhle těžké chvíli. Otevřená komunikace, máte pravdu, je ideální stav, ale někdy narazíte na hranice nepochopení. Pořád si myslím, že vztah by měl být i o společném hledání, podpoře jeden druhé a vychovávání dětí.A ty děti jsou hodně důležité – jak je vychovávat. Můj partner již teď nechce mít dítě křesťanem, protože chce aby si počkalo, až se samo rozhodne.
    Určitě jsou i mezi tzv. nevěřícími nesmírně duchovní a laskaví lidé. A vůbec to není dobré škatulkovat na my a oni.

  11. Marta říká:

    Zdravím Vás všecnhy,

    jsem katechumenka a hlavní příspěvek tady i komentáře mnohých mě hodně pomohli. Dokonce jsem to poslala příteli :-) protože sama bych to neřekla líp.
    Jen těžko mu vysvětluju, co prožívám, když mě obviňuje, že se ho snažím „naverbovat“.
    Tak ale označuje cokoliv, co řeknu souvisejícího s vírou a tedy se mnou. Cokoliv jako by v něm pobouzelo jen větší vzdor :-(
    Jsme spolu víc jak 5 let a za tu dobu jsem se, myslím, hodně změnila. Zásadně se to zlomilo loni, kdy jsem dostala svou hlavní milost obrácení a stala jsem se křesťankou.
    Od té doby to se mnou jde nahoru dolu – občas jsm si byla jistá, že chci být jen Kristovou nevěstou, potom se zas staly věc, které mě pěvněji připoutaly k rodině (rodiče a prarodiče, svoji ještě nemám) a tak jsem víc uvažovala o tom, ji sama mít.
    Letos se máme s přítelem sestěhovat, končím školu a pak by následovalo rozhodnout se o svatbě a hlavně si ujasnit tu výchovu dětí, jak psala Monika. Rozhodně vím, že to není náhoda, že mi Bůh vstoupil tak zásadně do cesty právě teď, jen pořád nevím, co dělat.
    Můžu vám dát někdy zprávu, jak to dopadlo. Ale žádný univerzální recept na to asi neexistuje.

  12. Zita říká:

    To Marta: Díky za příspěvek! Pročetla jsem si díky němu znovu celou debatu. A tak jsem zjistila, že se můj názor posunul … Souhlasím s poslední větou – žádný univerzální recept neexistuje, jen jedinečná cesta každého …

  13. Edita říká:

    Přečetla jsem to dnes celé- poprvé a za ty 2 roky od uveřejnění příspěvku asi bude všechno jinak.
    Mám dvě zkušenosti- shodou okolností obě jsou osmileté. Jedna s nevěřícím- stejná zkušenost jako v předchozích příspěvcích – i s tou drobností o dětinskosti konzumního života. Druhá s věřícím- je to komplikované, mnohdy obtížné, ale v konečném důsledku, v tom nejzáklanějším se prostě dokážeme sladit, máme nad sebou jedinou autoritu. Ve výchově dětí řešíme pouze obvyklé rozdílnosti plynoucí z rozdílu domácího prostředí a taky povah, ale jasný je křest, modlitbičky, vedení k praktické zbožnosti ( důležitější než hudebka a anglická školka) . A v neposlední řadě taky absence třecích ploch u palčivých otázek jako potrat, návštěva kostela, nevěra (aspoň teoreticky :) ), i když konflikty se nám nevyhýbají, tak proč je zmnožovat…Ale je to jistě individuální, jsem daleka jakéhokoli soudu u jiného člověka než jsem já může být jistě všechno jinak.

  14. lela říká:

    Tak se hlásím po nějaké době a všechny vás zdravím. Začínám si myslet, že to tak mělo být. Pořád dávám naději, i když je to někdy těžké, těžko se o něčem komunikuje, není to jako diskuze se spřízněnou duší. Ale nevzdávám naše soužití. Nevzdávám to otevírat se pořád tomu TY. Ježíš se také nikomu nevyhýbal a netřídil lidi. Uvědomila jsem si ale jasněji, že jsme měli oba jinou představu lásky, ale to je možná dáno i tím, že jsme muž a žena a každý tu lásku prožíváme trošičku jinak, očekáváme jiný styl projevů lásky. Povídáme si i o Bohu, ale už jej „neobracím“. Druhý je jiný a má právo být jiný. Já vlastně nemám za úkol někoho o něčem přesvědčovat, ale něco žít a u toho asi skončím.
    Nad čím se zamýšlím, je to, jestli se člověk seznamuje s partnerem, který jej nějak zrcadlí v tom jeho dobrém, nebo který spíš může mít něco z jeho rodičů a vracet mu jeho stín. Volba partnera není vůbec jednoduchá věc. Každá chuť mít něco za něco se nevyplácí. Napište, jak vy dál pokračujete.

    Podle mě je také důležité, jestli ti mladí lidé spolu chodí, anebo jestli už jsou v manželství a jsou tu děti, ten dar. To je veliký rozdíl. Při chození se zvládne takřka všechno, lidi spolu nejsou 24 hodin denně, a neprožívají oddanost dětem. Při chození je člověk plný síly, a to se pak říká, já všechno zvládnu. V manželství má vše váhu odpovědnosti a závazku a také se hodně skrytého projeví. Přijdou dny únavy.

    Pořád je pravda, že každý vztah je jedinečný a každý to má jinak, ale popravdě si myslím, že se lépe souzní lidem stejného vyznání. Na řeči o tom, jak se všechno dá vykomunikovat, jsem já krátká a přiznávám, že tohle játedy neumím.

    Dávám tomu všemu stále znovu šanci, ale na mši chodím sama.. Přeji hezké dny.

  15. petra říká:

    souhlasím s Lela říká:
    27.9.2007 v 20.39, laskavé a praktické zároveň. Ale to neznamená, žejo, že manž. dvou věřících má vyhráno, jedny mé věřící přátelé drží „jen“ spol.víra, modlitba, jak řekli. Víra v Něho je holt poklad a skála, nejen tady.

Zanechte komentář