Doprava po Indii aneb Kdo troubí, ten jede

Představte si, že stojíte na okraji přecpané dvouproudé silnice, která se pružně mění ve čtyřproudou s jedním pruhem v protisměru a krávou uprostřed, a pokoušíte se přejít. Představte si, že se snažíte najít své místo v neprodyšně zalidněném vlaku, který nemá označené vagóny a lidé do něj naskakují, už když brzdí a když z něj jiní lidí vyhazují obrovská neforemná zavazadla. Představte si, že dvacet minut smlouváte s rikšákem o alespoň přibližně správnou cenu a pak celou cestu odmítáte navštívenky majitelů obchodů a hotelů, vyhazujete z rikši lovce turistů a pak se musíte s řidičem pohádat, že mu opravdu nedáte třicet rupií extra za to, že pršelo, svítilo sluníčko, bolely ho zuby nebo prostě jen tak. Jak se kam dostat a zůstat přitom živ a přibližně zdráv je prostě jedna z otázek, kterou cestovatel v Indii nikdy nepřestane řešit. Za poslední dva týdny se mi podařilo cestovat v řadě obvyklých i neobvyklých dopravních prostředků v různých oblastech Indie, a tak zařazuji soubor malých črt, charakterizujících jednotlivé způsoby dopravy, jejich úskalí a případné výhody.

Odpoledne v Dzajpuru

Pěšky
Za pěší vycházku člověk nic neplatí, hodně toho uvidí a může i leccost nafotit, pokud se ovšem nebojí, že o fotoaparát přijde. Tím výhody končí. Zvláště ve městech jsou procházky po ulicích podnikem značně riskantním, vyčerpávajícím a rozhodně ne zdraví prospěšným. Je k neuvěření, kolik toho Evropan musí v Indii nachodit, než se někam dostane. První nesnází je orientace, protože indické ulice vypadají všechny stejně, nejsou označené a případné orientační body jsou překryty stále se přesunujícími stánky pouličních prodejců, slumy, reklamami a šedivým nánosem špíny. Lidé, kteří jsou schopni si nějakým způsobem do paměti otisknout pomyslnou mapu ulic a vědomí světových stran, většinou cestu nějak najdou, ale já osobně bloudím. Ptát se na cestu může a nemusí pomoci. Velkou výhodou je znalost místního jazyka, ale narazí-li člověk v Kolkatě na Tamilce či Arména, stejně se většinou nikam nedostane. Kromě toho jsou důležité jisté zkušenosti ohledně výběru kolemjdoucích, kterých se chcete zeptat. Rozhodně nemá smysl ptát se mužů, kteří za vámi přijdou a začnou se s vámi bavit sami od sebe – je 99 % šance, že se vám budou snažit něco prodat, zavést vás do nějaké restaurace či hotelu či začít obtěžovat jiným způsobem. Také se mi příliš neosvědčilo ptát se na ulici žen, protože ty chuděrky často samy nevědí, kde právě jsou a jak se kam dostanou. A ani když má tázaný dobrou vůli pomoci, nemusí to znamenat, že vás pošle správným směrem – Indové rádi poradí, i když o místě, kam se chcete dostat, nikdy neslyšeli. Nejužitečnější mi přijde najít shluk lidí na okraji silnice, který by mohl značit autobusovou zastávku, přesvědčit se, že se nejedná o demonstraci, a vyhlédnout si nějakého rozvážně vyhlížejícího pána středního věku okrášleného brýlemi a límečkem. Takoví pánové většinou vědí, kde jsou a kam jedou, často umějí slušně anglicky, na zastávce se nudí a rádi poradí.
Když konečně zjistíte, kudy máte jít, celá legrace teprve začíná. Krajnice jsou rozměklé, šlapete v odpadcích, všude jsou krávy a neustále po vás někdo pokřikuje. Stále mustíte řešit, kterému žebrákovi dát peníze, odhánět trsy dětí, které se vám věší na batoh a kvílí „pen!“, „biškut!“, či poslední dobou „šampú!“, a obcházet všudypřítomné prašivějící psy. Obzvláště turisty více navštívené oblasti jsou krajně nepříjemné – jednou jsem se pokoušela cvičně počítat, kolikrát cestou uslyším „helou frend“ či „helou ma´am“, a po pár desítkách metrů jsem to radši vzdala na čísle padesát. Chodníky většinou chybí, nebo jsou použity jako veřejná tržnice a chodí se po silnici. Když zaprší, lidé obují plastové pantofle a začnou čvachtat v blátě a po kotníky hlubokých loužích.
Zlatým hřebem pěší procházky po indickém městě je ale přecházení ulice. Kdosi mi vyprávěl, že při úplně prvním pokusu o přejití silnice v Dillí nejdříve dvacet minut bezradně stál na krajnici a pak musel požádat kolemjdoucího, aby ho převedl. Přechody pro chodce v nejlepším případě označují místo, které by za příznivých podmínek mohlo stát za pokus. Čekat, že vás někdo pustí, je velmi naivní. Vysledovala jsem, že existují dva zásadní postupy přecházení. První se použivá ve velkých městech a spočívá v postupném nahromadění dostatečně velkého stáda chodců, které se pak v citlivě zvoleném okamžiku najednou provalí do vozovky a na nějakou dobu zastaví dopravu. Mám dojem, že tajemství jeho účinnosti spočívá v tom, že sražení padesáti chodců by přivodilo podstatně větší škodu na vozidle než sražení jednotlivce, a tak řidičům nezbývá než zastavit.
Druhým, výrazně dobrodružnějším způsobem přecházení je individuální postup přes jednotlivé proudy vozovky. Jedná se o složitou kombinační hru, při níž je nutno odhadnout rychlost jednotlivých typů dopravních prostředků od cyklorikš po autobusy, dále jejich rozměry, přibližný směr jízdy a případně ochotu řidiče zpomalit či zastavit. Tato metoda je poměrně zábavná, ale vyžaduje pevné nervy, protože stát mezi proudy rychle jedoucích aut a čekat, až pojede něco pomalejšího, aby bylo možno postoupit o půldruhého metru dál, může být poněkud zneklidňující.
Přesto mi ale pěší procházky poslední dobou začínají připadat vcelku přijatelné až příjemné – jen jsem si musela odvyknout pohybovat se po ulicích automaticky a myslet při chůzi na jiné věci než na bezprostředně přítomnou situaci, protože s takovým přístupem by člověk v Indii dlouho nepřežil.

Na kole
Mohu uklidnit všechny své přátele a známé, že o tento způsob dopravy jsem se v Indii nikdy nepokoušela a pokoušet se o něj nehodlám. Indové ale jezdí na kolech všude, s velkou náruživostí neustále zvoní na kolemjdoucí a vozí na bicyklech všechno možné od slepic, obřích otepí dřeva, cukrové třtiny a čtyřech mladších sourozenců až po skleněné desky či reklamní tabule.

Na motorce
Osobně jsem zažila pouze mírnější variantu, tedy jízdu na motorce ve třech po vesnické silnici, kde hrozí jen občasné stádo vodních buvolů a hlasitě troubící autobus. Jinak se ale na motorce dá vjet kamkoliv, a to pokud možno v nejvyšší možné rychlosti. Vozí se totéž co na kole, jen o dost rychleji. Na motorku se vejde nejvýše tak pět lidí se zavazadly a pár dětí k tomu. Slušné Indky nikdy nejezdí obkročmo, ať už jsou oblečeny jakkoliv. Je zvláště poutavé vidět nějakou indickou maminku s nebezpečně rozevlátým cípem sárí a s půlročním děťátkem na ruce, jak sedí bokem za svým manželem a veze se po rozbité blátivé silnici rychlostí asi třicet mil za hodinu.

Cyklorikšou
V řadě indických měst poskytují své služby chlapíci, kteří mají za obyčejným jízdním kolem zapřažený malý vyvýšený dvoukolák se sedačkou. Jedná se o poměrně snesitelný způsob dopravy na kratší vzdálenosti – samozřejmě za předpokladu, že víte kolik má stát cesta a že nereagujete na rikšákovu hereckou etudu „Mám před sebou posledních dvacet metrů cesty a jestli mi nezaplatíš deset rupek navíc, určitě každou chvíli umřu.“ Rozhodně není rozumné zkoušet rikšáka za řidítky zastoupit – průměrný dobře živený Evropan by totiž na rozdíl od potměšile se usmívajícho podvyživeného stařečka, který s rikšou jezdí už padesát let, mohl skutečně po pár metrech vypustit duši. Řada Evropanů považuje tento způsob dopravy za nehumánní a pro rikšáky samotné nedůstojný, ale jak si nám stěžoval jeden rikšácký dědeček ve Váránasí, „jestli zápaďáci budou chodit pěšky, tak tady všichni rikšáci pomřou hlady!“

Autorikšou
Autorikša je černožluté trojkolé otevřené autíčko, které je k nalezení snad ve všech městech Indie. Na některých místech se jedná o variantu hromadné dopravy s určenými trasami a stálými cenami, ale většinou jde o levnější ekvivalent taxíku. Rikšáci mají tendenci být neurvalí prevíti, kteří se zvláště na turisticky zajímavějších místech snaží z bělochů vymámit co největší peníze. Na taxametr nejezdí skoro nikdy, a tak se cena jízdy musí většinou domluvit předem, což může trvat. Člověk si musí pořád dávat pozor, aby si do rikši nesedl nikdo jiný než řidič, jinak se můžete lehce ocitnout před obchodem nějakého šarlatána, kam jste vůbec jet nechtěli. Řidiči bývají ne zcela gramotní a zkoušet na ně mapy či adresy nemá moc smysl. Za normálních okolností jezdí v rikše tři až čtyři osoby, ale jinak je potenciální kapacita prakticky neomezená (jednou jsme cestovali asi v osmi i s batohy). V některých městech si ale na rikšáky asi došlápla dopravní policie, protože poslední dobou nějak nechtějí dovolit, aby někdo jel na sedadle vedle řidiče (ale pokud se vmáčkne pátý člověk na zadní sedadlo, tak to zjevně nikomu nevadí).

Taxíkem
Taxíkáři jsou pravděpodobně stejní všude na světě. Platí pro ně přibližně to samé, co pro autorikšáky, jen chtějí víc peněz. Na taxametr jezdí jen v některých městech, jen přes den a jen když se jim chce. Jedná se o způsob dopravy poměrně pohodlný, ale značně nákladný a vhodný jen při přesunech v neznámém prostředí, v nepravděpodobnou hodinu a s velkými zavazadly.

Džípem
Jedná se buď o dopravu značně luxusní a drahou, anebo o dopravu velmi lidovou a náročnou. Zvláště v horských a málo obydlených oblastech se špatnou dopravou si lze za velké peníze najmout soukromé auto s řidičem, který vás s velkou pravděpodobností doveze přibližně tam, kam chcete (ne vždy se dá ale spolehnout na to, že opravdu umí řídit, a že mu je alespoň tak patnáct šestnáct let). Jinde je možné se vmáčknout do sdíleného džípu, který dopravuje lidi za mírný poplatek na určité trase. Jeho majitel se samozřejmě snaží vydělat co nejvíc, a tak se pokusí do džípu vmáčknout co největší počet osob i se zavazadly. Do džípu a na džíp včetně střechy, zadních dveří, zrcátek a bočních oken se vejde přibližně pětadvacet lidí, pár pytlů a batohů, jedna koza a pár slepic.

Na traktoru
Když vám někde na vesnici ujede autobus, můžete se pokusit stopovat. Nejlepší je stopnout si traktor s prázdnou korbou, který se zrovna vrací odněkud z pole, a vrazit řidiči asi tak deset rupií, aby vás svezl. Z korby je skvělý výhled na krajinu a člověk je na zdravém vzduchu a ještě si může patřičně vychutnat každý hrbol indické silnice.

Přívozem
Po vodě se můžete svést například v Kolkatě nebo ve Váránasí. V Kolkatě je přívoz vcelku slušný, poklidný a civilizovaný, i když koupě lístku není nic pro člověka, který se bojí davů. Ve Váránasí jezdí nevelké dřevěné loďky s vesláky, kteří většinou vyžadují zápaďáckou přirážku. Při nástupu je obvykle nutné překročit hromadu jízních kol, protáhnout se mezi pytly s čímsi, co se neustále sype do loďky, vmáčknout se asi na dvacet centimetrů místa na přídi a zvláště v noci se pak vytrvale modlit k andělu strážnému, protože lodě jsou neosvětlené a značně přetížené, z řeky čouhají až na poslední chvíli postřehnutelné zbytky prutů z železobetonových konstrukcí a ve vodě občas plavou mrtvé krávy.

Meziměstským autobusem
Cesta autobusem na delší vzdálenosti bývá dost náročná. Autobusy jezdí jaksi náhodně, jsou uprášené a přecpané, lidé v nich vozí cokoliv a poruchy nejsou ničím výjimečným. Nastoupit není lehké, protože Indové zásadně netvoří fronty a mají ve zvyku nastupovat a vystupovat zároveň. Autobusy nebývají označené a doptat se v davu na nádraží, odkud který autobus jede, jaké má asi tak zpoždění či jestli vůbec jede, může být trochu obtížné – zvláště jste-li v oblasti, jejíž jazyk neovládáte. Evropané navíc v Indii často trpí střevními problémy a v takovém případě může být cesta autobusem dost nepříjemná. Kromě toho jsem slyšela od jednoho Francouze, že existují i jakési lůžkové autobusy s uzavřenými kójemi na spaní, ale vzhledem ke stavu indických silnic se zjevně jedná především o spolehlivý způsob, jak si pořídit boule a modřiny.

Městským autobusem
Neopakovatelný zážitek. Zvláště poutavé je cestování autobusy po Kolkatě. Na některých trasách jezdí dražší a méně přecpané minibusy, které co do intenzity prožitku přibližně připomínají pražské metro v ranní špičce. Jinak se ale lze svést stařičkými otlučenými řvoucími stroji, které neohroženě křižují město po těžko odhadnutelných trasách. Zastávka se pozná většinou podle velkého shluku lidí, který se vyznačuje tím, že nemá ani amplión ani plakáty se socialistickými hesly. Směr bývá napsaný drobným, obtížně čitělným písmem nad předním sklem, navíc většinou bengálsky. Název konečné zastávky sice vykřikuje i průvodčí, ale musím říci, že mi to většinou moc nepomůže. Indičtí kondaktaři totiž často žvýkají betel, který ničí zuby, a člověku se třemi zuby a plnou pusou červených betelových slin, který něco křičí bengálsky s hindským přízvukem, nebývá moc rozumět. Přecpanost autobusů je nepředstavitelná, jejich konstukce převážně dřevěná a orientace v nich je dost špatná. Okna jsou příliš nízká a zašedlá, a tak se mi stále nepodařilo najít způsob, jak vystoupit na správném místě a nepřejet. Většinou se prostě musím ptát kondaktara či spolucestujících. Hlavní výhodou autobusů jsou zvláštní místa vyhrazená ženám, která ale bývají obsazená.

Tramvají
Kolkata je vybavena sítí tramvajových kolejí, po nichž se kodrcají prastaré ocelové kolosy bez dveří a s vážně se tvářícím průvodčím. Tramvaje bývají poloprázdné, ale jezdí nepravidelně a je těžké odhadnout kde a zda zastavují. Pro chodce je dost nepříjemná plížívost pohybu tramvaje, která se může objevit kdykoliv a odkudkoliv a v rušné dopravě není slyšet.

Metrem
Metro v Kolkatě je celkem rychlé a spolehlivé, ale neskutečně přecpané. Pro představu je vhodné vzít průměrný počet lidí na vagón pražského metra v odpolední špičce a tento počet pak ztrojnásobit a nacpat do prostoru výrazně menšího. Při nástupu je nutné vynaložit značnou energii, která vás vpraví dostatečně hluboko do davu spolucestujících alespoň do okamžiku, než se zavřou dveře a vy se na ně budete moci spokojeně rozplácnout.

Vlakem
V Indii je rozsáhlá železniční síť ještě z dob britské nadvlády a dalo by se říci, že na obecné poměry v zemi funguje celkem přijatelně. Přesto vlaky mívají mnohahodinová zpoždění a bývají bez náhrady zrušeny, což může být dost nepříjemné. Pro začínajícího turistu také může být obtížné správně vyplnit formulář, který je k zamluvení místa ve vlaku nezbytný, a najít to správné okénko na nádraží, za kterým sedí ten správný úředník. Nejvíce zkušeností mám s cestováním v obecné třídě zvané „2nd class sleeper“, ale cesta příměstským vlakem, který ve stanici staví jen na pár sekund, nebo nejnižší nemístenkovou třídou lidově zvanou „chicken class“ má také své kouzlo. Osobně mám pořád ještě potíže s nastupováním – nedaří se mi odhadnout ten správný okamžik a vyvinout dostatečnou energii k překonání stokilových paní s dětmi, které vyhazují ze dveří pytle oblečení a barely s vodou.
Ani v lůžkových vozech nejsou normální kupé a prostor vozu je otevřený. Kolem v každou denní dobu pokřikují prodavači čaje, prodavači různých ulepených dobrůtek, zametači, kteří tak jednou za dvě hodiny přesunou špínu z jedné strany vozu na druhou, dále obecní žebráci, účelně zmrzačení žebráci, žebraví svatí muži, žebraví transsexuálové zvaní hidžry, kteří hrozí, že se začnou odhalovat, když nedostanou nějaké peníze, a nakonec nešťastníci, kteří nemají místenku a snaží se někam vmáčknout. Cestování druhou třídou je obecně jedním z nejlepších způsobů, jak poznat indickou kulturu a promluvit si s lidmi – co jiného ostatně člověk může těch třicet hodin dělat.
Klid mezi ranni a odpoledni spickou

A pokud vyzkoušíte všechny výše popsané způsoby dopravy a zjistíte, že jste stále ještě naživu a pořád máte všechny končetiny připojené k tělu ve správném úhlu, je čas se na chvíli zastavit a s velkou vděčností děkovat Bohu, že vám dal překonat všechna nebezpečí a dožít se přítomné chvíle bez úhony.

2 komentářů k příspěvku “Doprava po Indii aneb Kdo troubí, ten jede”

  1. ek říká:

    Koukám, že doprava je fascinující téma ve všech zemích.. Takhle z bezpečí Londýna to vypadá nesmírně zábavně, hádám ovšem, že zblízka to až taková sranda není. Tak doufám, že se tím nenecháš doslova pohltit..

  2. sestra denisa říká:

    … no a nejen tou dopravou :) Obdivuju tě, že při tom všeobecném chaosu ještě najdeš někde místo a čas nahodit na web další reportáž!!

Zanechte komentář