Červení hrošíci a znepokojení jeleni – aneb exotika Londýnské dopravy

Ani nevím, jak se to stalo, ale zdá se, že už tady v Londýně pobývám dva týdny, takže je načase vynést na světlo Karmelu zase nějaké poznatky o zdejší říši divů. Ráda bych poskytla i nějaké hluboké duchovní a jiné vhledy, leč jsem povahy nízké a omezené, proto to tentokrát bude o dopravě.

Bydlím asi 45 minut chůze od školy, což znamená asi dvě hodiny jízdy autobusem, 50 minut vlakem, 30 minut autem a 20 minut na kole. Zvláště jízda anglickým autobusem stojí, jak napovídá přehled časů, za podrobnější rozbor.
Anglické autobusy bývají jedno až dvoupatrové, červené a jaksi romanticky se kolébají krajinou jako velicí červení hrošíci. Jejich milý vzhled je zřejmě důsledkem téže psychologické taktiky, která vede některé americké věznice k tomu, aby nechaly vymalovat své zdi na růžovo – prý to uklidňuje agresivní vězně a snižuje se tak riziko napadení personálu. Na první pohled by se zdálo, že vše je v pořádku – jízdní řád je vyvěšen na každé zastávce, autobusy jsou na ulicích také k vidění, lístky se dají zakoupit.. Problémy začínají ve chvíli, kdy se osoba snažící se o cestování přiblíží k jízdnímu řádu. Ten totiž obsahuje velmi povzbudivé ujištění nikoliv ve formě tabulky ale věty: „Přes den mezi pondělím a pátkem jezdí autobus zhruba každých 10 minut.“ Pod několika dalšími podobně optimistickými sděleními bývá namalováno asi tak pět hlavních stanic, mezi kterými autobus jezdí. Mezi každou z nich je asi 10 dalších na znamení, které znají ovšem jen protřelí Londýňané (pozor na záměnu termínu Londýňan a Angličan – Angličané jsou v Londýně spíše výjimečným přírodním úkazem).

V praxi to potom znamená, že se člověk postaví na zastávku a autobus se někdy, třeba za hodinu, ale i dřív, s laskavým hroším úsměvem objeví na obzoru. Po nástupu se cestujícímu, pokud ovládá turečtinu, arabštinu, bengálštinu či polštinu, otevírá široká možnost navázování sociálních kontaktů, když se pokouší zjistit, která stanice je zhruba nejblíže jeho cíli. POkud ovšem vládne pouze angličtinou, nebývá ovšem radno ptát se řidiče, ten bývá to většinou indického či karibského původu a jeho znalosti angličtiny se mohou omezovat na „two pounds please!“ V družném jakkolivjazyčném hovoru se musí pokračovat, dokud se nepřiblíží cíl, neboť doba nutná k jeho dosažení se nedá odhadnout přízemními východoevropskými metodami jako je měření času, počítání zastávek či pozorování mapky. Záleží zkrátka na tom, na kolika dalších zastávkách autobus zastaví.

Dalším zajímavým jevem zdejší dopravy je, že pokud si nějaký troufalý nešťastník zamane cestovat do centra a ještě k tomu v době špičky, zaplatí za lístek zhruba tolik, kolik zde stojí nové vydání Bible. To vede k zajímavým zamyšlením – stoupla cena ropy nebo klesla cena Božího slova?

Po vyhodnocení několika srážek svých představ o cestování s realitou za zrcadlem jsem se rozhodla zakoupit anglické kolo. Na české poměry jde o hnusná rezavá skládačka, ovšem na anglická měřítka si stojí docela dobře. Nějaké trapné horské kolo s 24 převody a odlehčeným rámem se tu totiž dá zakoupit za mizerných 200 liber a vlastní ho převážně nevyzrálí puberťáci, nezaměstnaní a čerství imigranti. Pravé KOLO, bicykl snů, po kterém prahne každý Londýňan, je černá skládačka s dámským rámem a třemi převody, dozdobená proutěným půlkruhovým košíkem na řidítka (jistě, drátěný by taky byl, ale ten mají jen nemajetní ubožáci). Tento sen se dá pořídit zhruba od 5OO liber a můžete ho zahlédnout na zahrádkách v dražších čtvrtích… Moje kolo tedy patří sice k bicyklům, které jsou starší (ale kdo ví, jestli ke KOLU nepatří i vysněná patina) ale zato na úrovni..

Také jízda na kole má ovšem své háčky. Zde je výpisek z prvního dne jízdy: kontinuální jízda v protisměru 2x, nájezd do protisměru s rychlým přeskokem na chodník 4x, zatočení do protisměru na křižovatce 6x, nedání přednosti v jízdě (z kterého směru??!) 10x, počet dopravních přestupků způsobených soustředěním se pouze na stranu, po které jedu: raději nezaznamenán. Obecně lze říci, že nejjednodušší je jet rovně a kupředu – což je pravda platná zřejmě nejen v jízdě na kole.

Další podnětnou výzvou je cesta přes park, který se nachází na cestě do školy. Tato téměř přírodní rezervace je plná různých druhů prastarých košatých stromů a ukrývá také asi stohlavé stádečko jelenů, kteří se samozřejmě domnívají, že jde o jejich park. Mají v zásadě pravdu. U vchodu se totiž lze na informačních tabulích dočíst následující neopakovatelně britské upozornění : „Dovolujeme si Vás upozornit, že jeleni jsou divoká zvířata. Především v období od března do června a od srpna do listopadu je není vhodné znepokojovat. Znepokojený (worried) jelen může zaútočit.“ Jeleni, kteří se v parku chovají jako doma, postávají poklidně poblíž cyklistických cestiček a nejvíce ze všeho připomínají posvátné krávy.

Zato cyklista se ocitá před vpravdě existenciálními otázkami: jak moc může jelena znepokojit jezdec na kole? Proplácí pojišťovna úrazy způsobené útokem jelena? Uznává se srážka s jelenem na území Londýna jako pojistná příčina? A pokud ano, není nárok na úhradu pojistného zrušen tím, že byl nebožtík předem varován o nebezpečích spojených se znepokojováním divé zvěře? O těchto a jiných otázkách nyní kontempluji nad četbou Alenky, která je v knihovně kupodivu zařazena pod heslem fiction.

2 komentářů k příspěvku “Červení hrošíci a znepokojení jeleni – aneb exotika Londýnské dopravy”

  1. sestra denisa říká:

    Inu, zdá se, že londýnská doprava v sobě skrývá leccos z dobrodružství, které by člověk čekal na jiných kontinentech, viz Terezčina zpráva, že. Je to velmi vtipně napsáno, až se ptám, jestli podobně zábavné jsou i přednášky, na které se na tom kole dopravuješ…

  2. Bc. těpán Aidan vícekostelník Smolen říká:

    Jak Tě tak, Eliško, čtu (a nejen Tebe, ale i Terezu a Andreje s Katkou), přestává mě mrzet,“ že teď nejsi v Praze. Copak bychom se jinak dočkali takových skvělých reportáží? Náš léta plánovaný literárně-čajově-debatní „“Oxfordský klub“" po Vašem návratu už konečně musí být založen. Nakonec“, se zamhouřenýma očima, snad i ženy do svých řad přijememe. Obzvláště když – jako je to v případě tvém a Terezině – píšou dobře skoro jako chlapi. Akorát nevím,“ jak složíte vstupní zkoušku ze snobství a z mužské ješitnosti. ; Ehm… vlastně jsem chtěl jen říci: Díky! A těším se na další londýnské zvěsti.

Zanechte komentář