Sláva, závist a pýcha v duchovním životě

A. Grün

Na duchovní rovině  spatřuje Evagrius u člověka tři nebezpečné tendence: považovat sám sebe za střed (toužit po slávě), srovnávat se s ostatními (závidět) a povyšovat se nad druhé (být pyšný). Místo abychom zůstávali sami u sebe a zabývali se sebou, krouží náš duch  okolo ostatních.

Toužíme-li po slávě, definujeme svou identitu na základě názorů jiných lidí. Touha po uznání má podle Evagria opodstatnění u mladých mnichů. Vede je k disciplíně a překonávání překážek na duchovní cestě. I nás starší může motivovat k tomu, abychom vytrvale dál pracovali. Bude nás v životě stále doprovázet, rozhodující je však nenechat se jí ovládnout. Kdyby nás naše touha po slávě ovládla, zajímalo by nás především to, zda nás ostatní obdivují a váží si nás.

Kdo si myslí, že se nad tuto touhu povznesl, nevnímá, kolik žádosti po uznání se skrývá v jeho duchovních prožitcích. Jde o to, abychom svou touhu po uznání a chvále vnímali a dokázali ji pominout, pak se i v ní otevíráme Bohu. Nemůžeme vlastní touhu po slávě zničit, můžeme ji ale relativizovat a dát ji k dispozici Bohu.

Touha po slávě je opravdu špatným společníkem. Daří se jí u lidí, kteří chtějí žít poctivě a ctnostně. Probouzí v nich přání sdělit ostatním, jak těžký je jejich zápas. Hledají úctu ostatních.

„Takoví lidé, jsou-li to muži, si například rádi představují, jak svou mocí léčí ženy. Jiní třeba zvuky, které zaslechnou, považují za křik démonů, nebo si představují, jak se davy lidí dotýkají jejich šatů. Myšlenka na slávu je může zaslepit tak, že začnou věřit, že se jednou stanou kněžími. Představují si, jak lidé klepou na jejich dveře, chtějí je odvést a mluvit s nimi a naléhají, aby šli s nimi. Jestliže se takový člověk začne podobnou nicotnou nadějí nafukovat, opustí ho démon slávy a nahradí ho démon pýchy nebo smutku.“ (Evagrius Ponticus)

Závist se rodí tam, kde se srovnáváme s ostatními. Závistiví lidé chtějí působit jako dobří lidé, lepší než ostatní, což je vede k tomu, že své okolí soudí, aby se sami zdáli lepší. Nebo odsuzují sebe sama, protože nevidí žádnou jinou možnost, jak před ostatními vypadat dobře. Za závistí se skrývá touha po vydařeném životě. Taková touha se na tomto světě ale nikdy úplně nenaplní. Závist nám tedy dává možnost, abychom vděčně přijali, co jsme dostali, a smířili se se svým životem. Vyzývá nás k tomu, abychom svou touhu nasměřovali k Bohu. Jenom on dokáže naši touhu naplnit. Není tak důležité, jak dobře vypadáme před ostatními. Není důležité, co umí ostatní líp než my. Rozhodující je, že žijeme svůj život a rozvíjíme své schopnosti, aniž bychom se s ostatními neustále srovnávali.

Třetí cesta, kterou duch utíká před pravdou, je pýcha (hybris). Když jsme pyšní, odmítáme vlastně přijmout svou omezenost a s ní i to, jací skutečně jsme. V pýše si o sobě vytváříme ideální představu a nejsme ochotni přijmout, že jsme průměrní a naše realita je často banální. Zavíráme před ní oči. Pýcha představuje na duchovní cestě velké nebezpečí. Kdo se jí nepostaví, nevšimne si skoro, že svou zbožnost používá k tomu, aby se povyšoval nad ostatní.

C.G. Jung vidí největší nebezpečí pýchy v tom, že se v ní identifikujeme s archetypálními obrazy. Archetypální obrazy slouží k tomu, aby v nás vyvolaly pohyb, funguje tak například obraz Proroka, Mučedníka, Oběti, Uzdravujícího a Pomáhajícího. Když se ale s některým z takových obrazů identifikujeme, přestaneme vnímat realitu i své potřeby. Když se ztotožníme s Pomáhajícím, uspokojujeme skrze pomoc druhým svou vlastní potřebu blízkosti nebo moci. Když se cítíme být Prorokem, jsme ve skutečnosti obvykle autoritářstí a neústupní. Když se identifikujeme s obrazem Mučedníka, ventilujeme tímto sebeobrazem svou agresivitu. Vedle Mučedníka či Obětního beránka dokáže sotvakdo žít, protože takový člověk se neodváží ani vydechnout a něco si dopřát.

Stává se, že všechny zmíněné potřeby, ony banální stránky své osobnosti, zakryjeme pláštíkem zbožnosti. Nemusíme se tak totiž dívat do hlubin své duše a můžeme se domnívat, že jsme zbožní a žijeme zcela Boží vůlí, zatímco ve skutečnosti si jen kompenzujeme svou vytěsněnou agresivitu a sexualitu. Když někde dojde k duchovnímu nebo sexuálnímu zneužití, máme téměř vždy co do činění s archetypem Uzdravujícího nebo Pomáhajícího. Svou potřebu blízkosti a sexuality zakrýváme snahou předvést ostatním svou vlastní lásku a blízkost. Sami bychom si nepřiznali, že jsme plni žádostivosti a pudovosti, protože by to protiřečilo našemu zbožnému image – identifikace s archetypem Pomáhajícího či Uzdravujícího nám umožňuje ventilovat pudy, aniž bychom si je přiznali. Právě proto je pýcha tak nebezpečná. Evagrius píše, že nás může dohnat až k šílenství.

Démon pýchy je příčinou nejhoršího pádu člověka. Svádí mnicha k tomu, aby nehledal příčinu svých ctností v Bohu, ale v sobě samém. Pyšný mnich považuje své spolubratry za hlupáky jen proto, že nesdílejí jeho názor. Zloba a smutek jdou tomuto démonu v patách a nakonec zachvátí pyšného nejhorší myslitelná nemoc: pomátne se, propadne šílenství a podlehne halucinacím, které mu předvádějí celé zástupy démonů na nebi.

Ježíš léčí nevidomého tak, že plivne na zem, udělá ze sliny bláto a potře jím slepému oči. Chce mu tím říci, že musí přijmout sebe sama ve svém lidství, ve své pozemskosti, připoutanosti k zemi. A že musí uznat, že i v něm jsou místa, která jsou nečistá. Potom Ježíš slepce posílá k rybníku Siloe. Siloe znamená v překladu „Poslaný“. Kristus sám byl poslán. Slepec se má držet Krista i se svou nečistotou. Pak znovu uvidí. Potřebuje pokoru, aby vyléčil svou pýchu. Pokora je odvaha sestoupit do své reality, do vlastní špíny, do bahna, které je v nás. Jen když se s ním smíříme a ukážeme ho Bohu, může se bláto stát úrodnou půdou, na které naše duše může kvést. Pokora nás osvobodí od slepoty, která vzniká identifikací s archetypem. Umožňuje nám kontakt s vlastním stínem, s onou úrodnou půdou v nás. Jen s ní v nás může růst a dozrát podoba, kterou do nás vložil Bůh a kterou v nás bude oslaven.

z knihy A. Grüna Být úplným člověkem (Karmelitánské nakladatelství 2009) vybrala a upravila -sd-

4 komentářů k příspěvku “Sláva, závist a pýcha v duchovním životě”

  1. Libča od sv. Matěje říká:

    Je mi hrozně, ale díky.

  2. Jana Maroszová říká:

    Asi se budu ptát úplně hloupě, ale…co to je prosím „duchovní zneužití“?? Jinak dík za článek, který má mohutnost kladiva a sílu tornáda ;-)

  3. Marta říká:

    Zkusím popíchnout odborníky k vysvětlení pojmu „duchovní zneužití“ svou laickou odpovědí:

    Představte si, že za mnou přijde mladý člověk se zájmem o krasobruslení. Dost toho umím a jeho zájem o věc mě těší, tak ho začnu trénovat. Po čase se ukáže, že zájem má, ale nemá talent na to, aby se dostal na dost dobrou úroveň. Pak bych mu to měla nějak jemně dát najevo a třeba pomoci najít jiný sport. Pokud bych mu to zatajila a dál ho učila krasobruslení, protože MĚ to baví, tak to považuji za určitý druh zneužití. (Pokud i přes upozornění chce dál bruslit, tak nevidím problém.)

  4. Administrator říká:

    Taky to vidím např. takhle, dokážu si představit i horší variantu.

Zanechte komentář