Religionista-katolík v terénu: „Going with or going native?“

V uvodu tohoto prispevku se omlouvam vsem lingvisticky vnimavejsim ctenarum, ktere obtezuje cist ceske clanky bez diakritiky. Hned v prvnich dnech meho pobytu v Kolkate me vsak postihlo nekolik soubeznych IT kalamit, z nichz jedna zpusobila nepouzitelnost meho ceskeho laptopu, a to bohuzel v dobe, kdy byly vsechny sluzby ochromeny nejprve Durgapudzou, pote Laksmipudzou, pote stavkou svolanou komunisty, nasledne stavkou svolanou Trinamul Congressem a konecne v soucasne dobe Kalipudzou. Doufam, ze Kartikpudza a Dzagatratripudza jiz na fungovani IT servisu mit takovy vliv nebude a dalsi texty jiz nebudu muset skladat v nasem baghajatinskem cybercafe. Puvodne jsem mela v umyslu napsat prispevek o fascinujici precpanosti kolkatskych ulic, o shaneni nausnic pro rybu na jedne ind(olog)icke svatbe a o nepredstavitelne hlucnych zastupech Kolkatanu, oslavujicich v ulicich podzimni svatky bohyne Durgy. Pro muj porouchany laptop mi ale nezbyva nez se omezit na tema, ktere me nyni pri terennim vyzkumu indickeho ritualu zamestnava nejvice, a to na hranice ucasti a moznosti ritualniho dialogu pri studiu obradu jine nabozenske tradice. Predem upozornuji vsechny potencialni ctenare, ze tento prispevek bude nejspis znacne nudny a zdlouhavy, ale trpelivym jedincum, kteri ho doctou az do konce, budu neskonale vdecna za jakekoliv postrehy a reflexe.

Nez se pokusim popsat konkretni prakticke obtize, ktere religionistu pri terennim vyzkumu mohou potkat, budu nucena zacit ponekud nezazivnym, lec pro pochopeni situace nezbytnym teoretictejsim uvodem do teto problematiky. Studuje-li katolik cizi nabozenstvi vice mene na dalku a pouze z hlediska textu a doktriny, muze ze stretu s jinou logikou a systemem predstav vyvaznout rozlicnou intelektualni akrobacii a konstrukci promysleneho zpusobu smireni cizich doktrin s predstavami vlastnimi. Tento postup je vcelku udrzitelny i pri setkani s clovekem, ktery do studovane tradice nalezi, nebot se obvykle jedna o anglicky mluviciho intelektuala, ktery vi, co je to mezinabozensky dialog a ma sklon premyslet v univerzalistickych konceptech, pouzitelnych v zasade pro kterekoliv velke svetove nabozenstvi.

Pri terennim studiu ritualu se ale situace znacne meni, nebot clovek se musi presunout z roviny abstraktni do roviny telesne a v ritualnim poli se ocita cely – s telem i dusi. Jakekoliv slozite vykonstruovane koncepty, ktere by si student ritualu snad chtel prinest s sebou, jsou v teto situaci prinejmensim vedlejsi. Pri studiu ciziho ritualu se zda byt mnohem dulezitejsi, jakym zpusobem se clovek v ramci ritualniho prostoru pohybuje, jaky postoj zaujima vuci lidem, jejichz zivot a chovani prisel studovat, a v neposledni rade jak pevne stoji ve vlastni nabozenske praxi, ma-li nejakou. Snaha o odabstrahovani vlastni telesne pritomnosti ve studovanem prostredi bude mit s nejvetsi pravdepodobnosti za nasledek neautenticke a chabe vysledky studia. Student ritualu tak jen tezko muze predstirat, ze je neviditelny – jeho pritomnost situaci v kazdem pripade ovlivnuje a on sam je situaci ovlivnen, at se mu to libi nebo ne.

Jako mozne reseni teto situace me osobne nejvice zaujal pristup ritologa Ronalda Grimese, ktery se pri sve praci snazil najit styl praktickeho studia ritualu, ktery by nebyl pokusem o popreni telesne pritomnosti religionisty pri vyzkumu, ale ktery by zaroven neznamenal „going native“ (obtizne prelozitelny termin, ktery znamena, ze student ritualu zcela splyne s cizim prostredim, v nemz kona vyzkum, a zacne ritual vnimat a chovat se plne jako participant, ne jiz jako religionista). Ve svem textu Beginnings in Ritual studies Grimes navrhuje pristup nazvany podle urciteho typu zenove praxe „going with“, ktery umoznuje pohybovat se citlivym zpusobem v cizim ritualnim poli bez naruseni jeho i sve vlastni integrity.

Zda se mi pravdepodobne, ze religionista bez vlastni nabozenske praxe se pri hledani vlastniho ritologickeho stylu bude setkavat s ponekud odlisnymi problemy nez religionista, ktery je zakotven v urcite nabozenske praxi a jehoz chovani vuci ostatnim nabozenskym tradicim je do znacne miry urcovano jeho vlastni nabozenskou orientaci. V prvnim pripade bude student ritualu pravdepodobne klast duraz spise na rozvijeni vlastni citlivosti vuci ritualu jako takovemu a hledat jakoukoliv pozici, ktera mu nejvice vyhovuje a je slucitelna s naladenim ucastniku v danem prostredi. Pro me jako katolickeho konvertitu je ale situace znacne odlisna a hledani vlastniho stylu studia je urcovano predevsim hledanim hranice a pravidel nasi vlastni nauky a praxe. Proto pri svem pohybu v terenu pomerne casto narazim na otazky, ktere je nunto zvazovat a tridit stale novym zpusobem.

Pokud vas jeste neodradily predchozi suchoparne teoreticke odstavce, pokusim se pokracovat zpusobem ponekud barvitejsim, a to popisem prostredi, v nemz muj soucasny vyzkum probiha. Jiz po dva tydny travim nekolik hodin denne v jednom zapadlem krsnaistickem chramu v jizni Kolkate a snazim se dokumentovat jeho ritual a kazdodenni praxi. Chramek je maly a chudy, jsou v nem umisteny sochy Krsny a Radhy, tedy vteleni bozstev Visnua a jeho bozske manzelky Laksmi, a krsnaistickych svetcu Gaura a Nitajiho. Ritual a sluzbu v chramu zajistuje mlady obetnik se svou starou matkou a prednaseni nabozenskych textu a jejich vyklad ma na starosti staricky, slepy a vecne nemocny guru.

Ritualy zacinaji kolem ctvrte hodiny ranni probuzenim bozstev a obradem s lampickou zvanym arati, pak pokracuji koupanim soch, oblekanim soch, ovivanim, obeti kvetin a dalsimi ukony. Po nejake dobe nasleduje snidane pro bozstva v podobe sladkosti a ovoce a pote se pred chramem zpivaji visnuisticke pisne a ISKCONem i na zapade proslavena krsnaisticka mahamantra (tedy „Hare Krishna…“ atd.). V dobe obeda je bozstvum predlozeno varene vegetarianske jidlo, ktere se pak jako prasad, tedy pokrm pozehnany bozstvem, nabidne lidem, kteri se sesli k uctivani. Pote jsou bozstva ulozena k polednimu odpocinku a po nekolika hodinach znovu probuzena. Po nejake dobe se schazeji lide k uctivani bazalky, ktera je symbolem boha Visnua, poslouchaji text ci jeho vyklad od gurua a pote nasleduje vecerni arati, po nemz jsou bozstva opet ulozena ke spanku.

Z tohoto popisu je snad zjevne, ze po ritualni strance se jedna o tradici evropskemu mysleni krajne nepodobnou a vzdalenou. Pokud jde ale o spiritualitu, system predstavy a dokonce i pristup k ostatnim tradicim, lze na indickem subkontinentu jen tezko nalezt tradici, ktera by se vice podobala krestanstvi a nekterym formam soucasneho krestanskeho mysleni zvlaste. Krsnaiste stavi znacnou cast sve nauky na konceptu avataru, tedy vteleni nejvyssiho boha a stvoritele Visnua do lidskeho tela za ucelem zachrany ohrozeneho sveta (timto zpusobem take dokazali bez potizi integrovat do sveho mysleni Jezise Krista jako jedno z visnuistickych vteleni). Vsechna ostatni bozstva jsou tak jen projevem bozske moci Nejvyssiho a vsechny modlitby smerovane k nim stejne doputuji na misto urceni. Proto at uz se v chrame vede jakakoliv diskuze o duchovnich tematech, vzdycky se najde nejaka babicka ci teticka, ktera ji po case utne prohlasenim, ze je to jedno, protoze „je prece stejen jenom jeden“. Krsnaiste jsou tradici konverzni a obvykle zastavaji nazor, ze drzet se vlastniho nabozenstvi – tedy svadharmy, „vlastni dharmy“, do niz se clovek rodi a do niz pocitaji muslimy, krestany, hinduistu, dzinisty, zkratka kohokoliv jineho – je v poradku, pokud cloveku v tomto zrozeni nebyla dana ta milost, aby mohl prijmout visnuistickou sanatanadharmu. Praktikuje-li clovek spravne vlastni nabozenstvi, v pristim zrozeni se jiz jiste zrodi jako visnuista nebo bude schopen se jim stat. Na nevisnuisty a nehinduisty, kteri prichazeji do chramu se proto divaji obvykle se zjevnou nadeji ci se spatne skryvanym soucitem. Krome toho rada krsnaistu zastava koncept, ze plnost bozskeho vedomi se projevuje pouze v avataru Krsny a ze vsechna ostatni vteleni ci vsichni ostatni zivi tvorove maji jiz jen urcitou cast teto plnosti (pokud vam tyto koncepty nahodou nepripadaji povedome, doporucuji zaprist diskusi na toto tema v nektere prazske kavarne, jez je ve vetsi mire navstevovana krestanskymi intelektualy; me osobne nejvice zaujala napadna podobnost mezi guruovym vykladem o „75% of God’s consciousness“, ktera se projevuje v Jezisi Kristu a jednou diskuzi s nekolika salvatoristy, kteri – doufam, ze v zertu – mluvili o 5% milosti u evangelikalnich krestanu).

A jak tedy vypada studium ritualu v krsnaistickem chramu v praxi? Zkuste si predstavit, ze s omezenou znalosti mistniho jazyka prijdete do mista uctivani, kam zjevne nepatrite, ale kde na vas budou automaticky pohlizet jako na potencialniho konvertitu. V tom okamziku je nezbytne se rozhodnout, jaky postoj a jakou identitu prijmout. Identita objektivniho vedce bez nabozenskeho zarazeni neni stastna, nebot i v pripade, ze vas nechaji sve obrady studovat, se vas budou soustavne snazit presvedcit, ze Buh je. Krestan je na tom o neco lepe, nebot vlastni nabozenstvi jiz ma, a chova-li se v prostredi prirozene a s radou konceptu bez potizi souhlasi, bude prijat pomerne priznive. S identitou praktikujiciho krestana ale clovek v jistem smyslu prestava byt pozorovatelem, nebot timto postojem vlastne rika, ze uctiva stejneho Boha, jen jinym zpusobem (uvedomuji si, ze toto tvrzeni muze byt pro radu krestanu obtizne stravitelne, ale pri blizsim seznameni s visnuistickou naukou je nevyhnutelne).

V teto fazi si pak student ritualu musi stanovit, do jake miry a v jake pozici se bude ritualu ucastnit, ktera a jestli vubec nejaka ritualni gesta muze prijmout a jakym zpusobem se bude v prostoru pohybovat. Uplne jakoukoliv vlastni ucast odvrhnout a ritualni komunikaci ignorovat je nejen nepatricne, ale nemozne. Uz ze zpusobu, jakym se krestan v chramu pohybuje, je zjevne, ze neni tak docela mimo pole ritualu (krsnaiste jsou znacne vnimavi a napriklad z drzeni tela ci zpusobu sezeni velmi snadno poznaji, zda dotycny ma ci nema nejakou vlastni praxi). Samotny obrad krome toho zahrnuje nekolik okamziku, ktere vyzaduji jistou odpoved v podobe ritualniho gesta. Jedna se predevsim o pranam, tedy uklonu pred sochy bozstev ci pred guruem, ucast na zpevu krsnaisticke mahamantry, dale o venovani nekolika drobnych guruovi po cteni textu, o potreni hlavy dymem, kdyz se vsem pritomnom nabidne lampicka po obradu arati, o prijeti vykropeni pozehnanou vodou po skonceni obradu a konecne o prijeti pozehnaneho pokrmu prasadu. Krsnaiste jsou ve svem pristupu k ostatnim tradicim znacne pluralitni, na jejich obradech muze plne participovat kdokoliv, a tak pochopitelne ocekavaji, ze vsichni pritomni se budou plne ucastnit. Navic se citi znacne nesvi, pokud kdokoliv – verici, verici jine tradice i neverici – nektera ritualni gesta vynecha (obetnik se tak pokazde vsech pta, jestli jim krupeje vody opravdu spadly na hlavu, a odchazi-li nekdo bez prasadu, vsichni na nej volaji, aby se pro nej vratil).

Stejne jako pro me vsak neni prijatelne uplne ignorovani komunikace v ramci obradu, tak pro me neni prijatelna plna ucast, nebot kazde ritualni gesto sdeluje urcite penzum informaci s nim spojenych jednak ostatnim lidem, ale take vnitrnimu psychofyzickemu ustrojeni toho, kdo ho vykonava. Proto jsem ve vztahu ke popisovanym ritualnim gestum zaujala nasledujci pristup: ucastnim se jen tech okamziku, kdy jsem ritualnim zpusobem primo vybidnuta, abych patricnym zpusobem zareagovala. Takto pranam je pro me neprijatelny, nebot klanet se guruovi ci socham bozstev mi pro katolika pripada znacne nepatricne (ale na druhou stranu se pri vstupu do chramu pred bozstvy alespon zastavim nebot jsou objektem ucty mistnich lidi, kteri skrze ne uctivaji Boha). Stejne tak s ostatnimi nezpivam mahamantru, nebot tato prupoved byla podle tradice Nitajim vytvorena, aby se lide mohli zbavovat nasledku svych hrichu (tedy cim casteji clovek zpiva mahamantru, tim vetsi ma zasluhy; domnivam se, ze ucasti bych vyjadrovala, ze si bud nevazim jejich tradice a povazuji mahamantru za pisnicku, v jejiz ucinek neni nutne verit, a nebo ze si nevazim vlastni tradice, protoze vira v Kristovu obet za nase hrichy neni s pusobenim mahamantry slucitelna). Stale jeste mam nevyjasneny nazor na darovani penez guruovi, protoze se jedna o ukon aktivni a jeho vyznam je presne na hranici mezi obeti Krsnovi a normalnim zpusobem, jak zajistit, aby mel guru zitra co jist (bez jakekoliv cirkevni organizace jje prijeti penez za vyuku a prednes textu jedinym zpusobem, jak si guruove mohou zajistit obzivu). Posveceny ohen z arati, vykropeni vodou i prasad prijmu, ale sama se o ne aktivne nehlasim. Take bilou tecku na celo, ktera signalizuje, ze dotycny se ucastnil krsnaistickeho obradu, prijimam, a to presto, ze jeji prijeti znamena prislusnost k visnuismu (duvodem je predevsim to, ze prohlaseni pritomnych, ze jsme prece „sab baisnab“, tedy „vsichni visnuiste“, znamena priblizne totez, jako nas koncept anonymnich krestanu).

Liceni takovychto prikladu by mohlo pokracovat jeste na nekolika strankach, a proto ho na tomto miste radeji ukoncim. Pokud jste se ale mym prizpevkem prokousali az sem, velmi ocenim, najdete-li si jeste chvili casu na malou reflexi. Mate dojem, ze muj pristup k ucasti na visnuistickych obradech spada do kategorie „going with“ nebo „going native“? Pripada vam muj pristup zbytecne bigotni a uzkostlivy nebo neopak prehnane uvolneny a nepatricny? Je podle vas v poradku, chodi-li katolik po svete s teckou na cele, ktera oznacuje prislusnost k visnuismu? Jakekoliv podnety a pripominky jsou vice nez vitany, nebot by mi mohly velmi pomoci pri me terenni praci.

4 komentářů k příspěvku “Religionista-katolík v terénu: „Going with or going native?“”

  1. sd říká:

    milá Terezo, tiše doufám, že nějaké ohlasy na tenhle poslední příspěvek dostaneš také mailem, sama se chystám k tomu, že bych se odvážila přidat něco do veřejné diskuse. Teď zatím věz, že obdivuji tvou poctivost, s jakou se k tématu stavíš a způsob jakým si tu kladeš otázky mi přijde naprosto normální a čestný. Sursum corda.

  2. tek říká:

    Mila Deniso, velmi dekuji za komentar. Jakoukoliv odezvu vice nez uvitam, nebot se nyni stale usilovneji snazim najit patricny postoj ke vsem svym krsnakum – situace dostala necekany rozmer tim, ze se me jiz pomerne aktivne snazi konvertovat a podeziram je, ze se snad i modli za obraceni, takze nejaka reakce z me strany brzy bude nutna… Je zajimave,“ kdyz nam to obcas nekdo vrati – „“sab baisnab…“"

  3. sd říká:

    Ano, to mě právě přijde jako jedno z nejzajímavějších pozorování a dík, žes ho zaznamenala – jak to také lidé asi mohou vnímat z té druhé strany, když se stanou středem našeho misijního zájmu.
    Nevím, jak přesně to prožíváš ty, ale pokud se dobře pamatuju např. na misijní úsilí mých přátel vůči mně, svého času, když jsem ještě s katolíky neměla mnoho společného, někteří byli schopni svým přesvědčováním za mě dosáhnout poměrně jiných výsledků než by si přáli. Zvlášť mě rozčilovali, když se vyjadřovali, jako by Boha měli v kapse. Ale má to také svůj půvab, ne? Viděno z odstupu.

  4. Aidan říká:

    To tedy louskáš tvrdý oříšek. Co popisuješ,“ rozhodně není „“going native“"“, v kterémžto případě bys musela svoji vlastní náboženskou identitu nějak uzávorkovat, dočasně na ni zapomenout a tvářit se, že tu teď není, což neděláš. Jinak těžko radit, sám nevím,“ jak bych se v dané situaci zachoval. Nedávno jsi tu uveřejnila rozhovor s jednou „“Malou sestrou Ježíšovou“" – příslušnice této řehole jsou obvykle ochotny přijmout životní styl jinověrců velmi důkladně“,“ aniž by se tak vzdávaly své víry; je to pro ně cesta následování vtěleného Ježíše“, který na sebe přece vzal přirozenost služebníka a stal se nazaretským občanem se vším všudy. Přijmout za svou cizí kulturu lze křesťanu snadno,“ neb nám má být každý domov cizinou a každá cizina domovem (slovy starokřesťanského „“Listu Diognétovi“"). S křesťanstvím není neoddělitelně spojen žádný specifický způsob odívání“, stravování, žádný životní styl,“ který by nás vymezoval vůči „“těm tam venku“". V těchto věcech jsme svobodní a smíme se řídit jen přikázáním lásky. Nakolik je však toto všechno“, co jsem tu napsal, přenosné z kulturních zvyklostí i na náboženské rituály, to už je otázka obtížnější. První přikázání obejít nemožno. Ale myslím, že si zatím vedeš dobře. Duch Svatý ti dá jistě poznat, kam až lze zajít a kde již jsou meze.

Zanechte komentář