Římanům 7
Richard Rohr
Někdy si přečtěte 7. kapitolu listu Římanům, prožijte Pavlovu agonii a všimněte si, že je na tom právě tak jako každý z nás. Proč dělám to, co nechci? Sám sebe za to nenávidím. Sám sobě nerozumím, běda mně! Pavel říká: „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Cítíte, že zde je muž téměř mučený záští k sobě samému, který se snaží vymanit ze svého těla. Cožpak jsme všichni nepocítili v některém okamžiku svého života odpor k té osobě, jíž jsme se sami stali?
Lidé církve se snaží být milí. Ale v okamžicích upřímnosti víme, že mnohé v naší duši není z Boha. Jsou v nás negativní, destruktivní, dokonce násilnické a pomstychtivé myšlenky adresované druhým.
Díky Bohu následuje za sedmou kapitolou listu Římanům kapitola osmá. Svatý Pavel přechází k nejextatičtější kapitole Nového zákona: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (8,1).
Co dovolilo Pavlovi přeskočit z nesmírné sebenenávisti 7. kapitoly Římanům k nesmírné naději?
Ať je to cokoli – milost? osvícení? konverze? bezmoc? sebevzdání? – je to ta nejdůležitější věc, za kterou se máme modlit: „Neuveď nás v pokušení, zbav nás od zlého. Přijď království tvé.“ Bůh na ten Otčenáš odpoví a vysvobodí nás ze sedmé kapitoly Římanům do osmé. Na to se spolehněte.
z textu pro čtvrtek po první neděli postní z knihy R. Rohra, Radikální milost (Vyšehrad 2005).
Tento příspěvek byl publikován
dne 1. 3. 2012 (Čtvrtek) v 14.11 v rubrice Doporučená četba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
