- Karmel Edith Steinové - http://www.cestanahoru.org/blog -

Obavy (dokončení)

Anselm Grün

/…/ Ježíš nám to přiblížil na svém krásném podobenství: moudrý muž si vystavěl dům na skále. „Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále“ (Mt7,25). Když někdo vybuduje svůj dům na Boží skále, může se do něj opřít jakákoli smršť. Mohou na mě dopadat emoce nadřízených, může na mě udeřit příval neznámé skutečnosti, ale mínění a soudy druhých mi už nedokážou ublížit. Pouze dotírají na dům. Dotknou se mých emocí, ale nedokážou otřást základem domu, protože svou existenci zakládám na Bohu. Samozřejmě se mnou zpravidla pořádně zacvičí, když mě někdo kritizuje nebo odmítne. Zraní mě to. Někdy se také bojím soudu určitých lidí. Ale vždycky si můžu říct: zranění proniknou pouze do srdce, ale základem neotřesou. Sice to bolí, ale dovnitř se bolest nedostane. Do vnitřního prostoru mého já nemají podobné věci přístup.

Staví-li někdo svůj dům na písku, zřítí se mu hlavu, sotva se do něj opře bouře, sotva dotyčného někdo zraní, sotva se nad ním jako průtrž přeženou emoce jiných. Každý strach nakonec ukáže cestu k vnitřnímu prostoru ticha, kde ve mně přebývá Bůh. Sem strach nemá přístup. Sice se ozývá v mém srdci, ale do vnitřního svatostánku se nedostane. Staří mniši nám radí, abychom útočiště před strachem hledali u Boha. Mají přitom na mysli Boží místo v naší duši, prostor mlčení, kde v nás přebývá Pán. Až sem nás obavy nemohou pronásledovat. Tento prostor ticha existuje v každém z nás, a však často jsme od něj odříznuti. Je třeba se ztišit a rozjímat, abychom se s tímto místem dokázali znovu kontaktovat. Sem nemají přístup ostatní lidé se svými očekáváními a požadavky. Sem se dostane strach a starosti. Tady jsem naprosto svobodný, jsem tu zcela sám sebou. Staří Otcové hovoří přímo o posvátném prostoru v člověku. Posvátné je to, co bylo vyňato ze světa. Nad čím svět nemá moc. A toto posvátno už samo o sobě dokáže uzdravovat, jak tvrdili staří Řekové. Na niterném svatém místě jsme zdraví a celiství.

Pro to, staří mniši díky své zkušenosti s vlastními emocemi objevili jako blahodárný způsob, jak nakládat se strachem, dnes italský psychiatr Roberto Assagioli užívá pojmu disidentifikace. Vědec sice nevyvíjel  zmíněnou metodu výlučně ve vztahu ke strachu, ten se však ukázal pro pozorování jako zvláště vhodný. Můžeme dobře sledovat, jak strach v člověku narůstá a svírá mu hrdlo. Přitom se mu dotyčný nabrání, ale pouze jej vnímá a potom si uvědomí: Ta část mého já, která pozoruje strach, už jím přece nemůže být ovládána. Assagioli nazývá toto vnitřní jádro nepozorovaným pozorovatelem. Radí nám „Mám strach, ale nejsem tím strachem.“ Tak strach relativizujeme. Nejsme už ve stresu, že se jej za každou cenu musíme zbavit. Dovolíme mu existovat, ne však nás ovládat.

Šestý krok spočívá v tom, že strach předložíme Bohu. Posadím se tiše v jeho přítomnosti a připustím své obavy. Nepřemýšlím však o nich ani se jich nehodlám zbavit, jen je položím před Pána. Představím si, že do mého strachu proniká jeho světlo a moc a že jej proměňuje. Připustím vlastní bezmocnou snahu jej setřást. Avšak tím, že strach připustím v Boží přítomnosti, jej zároveň relativizuji. Před tím, který mě nese i s mými obavami, ztrácí strach svůj hrozivý charakter. I s ním jsem u Pána v bezpečí. Pán mě nese.

Kdo chce, může v Boží přítomnosti zvolna opakovat verš žalmu. Jde o metodu, kterou znali a užívali už staří mniši. Nazývá se antirrhetická. Vychází z předpokladu, že i náš strach lze vyjádřit slovy. Například: „Mám strach. Tohle nezvládnu. Tady se ztrapním. Co si o mně druzí pomyslí?“ Při podobných myšlenkách a slovech se můžeme začít modlit slovy žalmu 118,6: „Hospodin je se mnou, nebojím se, co by mi mohl udělat člověk?“

Podobná biblická slova nemají sloužit jen jako pilulka proti strachu. Říká-li si je člověk, který se bojí, jeho obavy se začínají proměňovat. Vždyť nikdo z nás nežije jen stoprocentním strachem nebo jen stoprocentní důvěrou. Máme v sobě oba poly. Přesto se často fixujeme právě na  strach. Když pak v obavách vyslovujeme biblická slova, dostáváme se do kontaktu se svou důvěrou, která se ukrývá už kdesi v základu našeho strachu. A ta se začíná v duši víc a víc šířit. Bible je jí plná. Třistapětašedesátkrát v ní narazíme na výzvu: neboj se. Na každý den nám Písmo poskytuje ukazatel cesty ven ze strachu. Čím hlouběji se do nás svatá slova vtisknou, tím míně síly budou mít z okolí, která často zraňují a nahánějí hrůzu. Jedna moje známá, psycholožka, onemocněla rakovinou. V průběhu léčby ji pronásledovala spousta obav. Vyprávěla mi, že jí velice pomáhalo, když se prostě vzdala svému strachu. Nejdřív se mi to zdálo divné, protože když se vzdám strachu, už mi nezbudne nic, čím bych si od něj mohl získat odstup. Tato paní však prošla zkušeností, že odevzdání se strachu vede k dosažení hlubokého vnitřního pokoje. Když se bojíme, že nás strach zachvátí víc a víc, stává se v tomto případě vodítkem k vnitřímu pokoji. Nakonec by seč tedy dalo říct: strach se může stát naším průvodcem na cestě do hloubi duše, na místo, kde v nás přebývá sám Bůh a kde nás naplňuje svým pokojem. Dokážu-li přijmout své obavy jako průvodce na cestě k Bohu, ztratí svou hrozivost. Dokážu se s nimi smířit. Patří ke mně. Udržují mě v bdělém stavu a opakovaně mě odkazují na základ mé existence, na Boha, který mě i ve strachu chrání svou dobrotivou dlaní a dokáže utišit mou hluboce vystrašenou duši.