Karmel Edith Steinové

Antonio Sicari

Před lety v Lurdech konvertoval známý ateistický lékař Alexis Carrel, poté, se mu před očima uzdravil člověk, kterého on sám diagnostikoval jako nevyléčitelně nemocného. Carrel později dokonce napsal knihu o modlitbě. Najdeme v ní toto: „Kdo se opravdu modlí, modlitba má na jeho oganismus vliv srovnatelný s působením endokrinního systému, např. štítné žlázy nebo nadledvinek. Smysl pro posvátno je srovnatelný s naší potřebou kyslíku a modlitba je srovnatelná s dýcháním.“

O něčem takovém ale lidé ví už dávno.

Kdo se zabývá dějinami církve a životem modlitby, všimne si, že jak první křesťanští mniši, tak i řada současných řeholních komunit se zcela vážně zabývá dýcháním v modlitbě. Tak sv. Antonín Poustevník byl zvyklý zdravit své druhy v poušti pozdravem „Dýchejte Krista.“

První mniši také vynalezli krátkou modlitební formuli „Pane Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným“, která se měla opakovat v rytmu dechu. Sv. Jan Klimak své žáky učil: „Je třeba, aby vzpomínka na Krista byla úzce spojená s tvým dechem, tak poznáš tajemství vnitřního pokoje.“ Sv. Ignác ve svých exerciciích píše: „je třeba zavřít oči a dívat se na Ježíše ve svém srdci a modlit se v duchu při každém nádechu nebo vdechnutí, přičemž se vysloví jedno slovo Otčenáše nebo jiné modlitby.“ Také v žalmech najdeme po každé půlce verše hvězdičku, která nás má upozornit „tady se máš nadechnout“ a připomenout, že dýchání je součástí modlitby.

Nejde pouze o určitý technický návod, jak na to. V Písmu je řeč o dechu člověka často úzce spojena s pojednáním o Duchu svatém. Jméno, kterým nazýváme třetí osobu Nejsv. Trojice (Osoba-Dar, Osoba-Láska), bychom totiž mohli přeložit (z hebrejštiny nebo z řečtiny) také výrazem „svatý Dech“, „svaté Vanutí“ – bylo by to totéž.

Vzpomenete si, jak Písmo líčí stvoření? Od počátku tu je Boží Duch (jeho plodný Dech lásky), který rozehřívá beztvarou hmotu, a tak se rodí život. Když je tvořen člověk, je tu ještě výraznější obraz: Bůh bere do svých rukou bláto (a sv. Irenej komentuje „A toto bláto se v Božích rukou chvělo štěstím“) a s péčí ho hněte, moudře a laskavě mu dává tvar, pak ho přibliží ke své tváři a dechne na něj.

Člověk je stvořený k Božímu obrazu a podobě a je jím od první chvíle své „biologické“ existence, kdy začal dýchat: i každý jednotlivý dech je utvořen k obrazu Božího Dechu.

Jeden dávný exegeta k tomu dodával: „Jako se plamen zápalky prudce zmocní připraveného dříví, tak se Boží dech zmocnil plic člověka a vštípil jim rytmus přicházení a odcházení dechu, dýchání. Dokud kořen Božího dechu nebude vyrván z jeho plic, člověk zůstává živý.“

pokračování příště

z it. originálu uveřejněného na stránkách MEC (Movimento ecclesiale carmelitano, laického hnutí věřících, kteří se nechávají inspirovat spiritualitou Karmelu) přeložila sd.

Tento příspěvek byl publikován dne 30. 4. 2013 (Úterý) v 16.46 v rubrice Karmelitánská témata, Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .