- Karmel Edith Steinové - http://www.cestanahoru.org/blog -

Sebenenávist a sebepohrdání VI.

Kathrin Horneyová
(závěr)

Stejně jako ostatní aspekty sebenenávisti se může i sebefrustrace projevit v externalizaci. Člověk si stěžuje, že kdyby nebylo jeho ženy, šéfa, nedostatku peněz, počasí nebo politické situace, byl by tím nejšťastnějším člověkem ne světě. Není třeba zdůrazňovat, že bychom neměli upadat do opačného extrému a považovat všechny tyto faktory za nutně irelevantní. Samozřejmě, že naši pohodu mohou ovlivnit. Ale při jejich hodnoceni bychom měli dbát na to, jak velký je jejich skutečný vliv a kolik vlivu na ně bylo přeneseno na úkor vnitřních zdrojů. Člověk se často cítí klidný a spokojený, protože má lepší vztah sám k sobě, přestože všechny vnější problémy zůstaly nezměněny.

Sebetrýznění je částečně nevyhnutelným vedlejším produktem sebenenávisti. Ať už se neurotik bičuje k dokonalosti, které nemůže dosáhnout, uvaluje na sebe různá obvinění, podceňuje se nebo frustruje, ve skutečnosti provádí sebetrýznění. Kdybychom považovali sebetrýznění v souvislosti s projevy sebe nenávisti za samostatnou kategorii, znamenalo by to, že existuje (nebo by mohlo existovat) záměrné sebetrýznění. Samozřejmě, že v případě jakéhokoli neurotického trýznění musíme vzít v úvahu všechny možnosti. Uvažme například pochybnosti o sobě samém. Mohou mít svůj původ ve vnitřních konfliktech o mohou se projevovat v nekonečných a nikam nevedoucích vnitřních dialozích, ve kterých se člověk pokouší sám sebe proti svým vlastním obviněním bránit. Tato obvinění jsou někdy projevem sebenenávisti, která má za cíl vzít člověku pevnou půdu pod nohama. Tyto projevy sebenenávisti způsobují největší trýzeň. Lidé mohou být stejně jako Hamlet – nebo ještě hůře – pohlcováni pochybnostmi o sobě samých. Je jistě třeba analyzovat všechny důvody jejich výskytu, ale nestojí náhodou v jejich pozadí i nevědomý záměr trýznit se?

Dalším příkladem stejného kalibru je váhavost. Víme, že odkládání rozhodnutí nebo činů může mít na svědomí mnoho faktorů, jako například celkový útlum nebo vše prostupující neschopnost zaujmout stanovisko. Otálející sám ví, že odkládané věci budou narůstat a že na sebe potom může přivolat velké utrpení. A tady někdy zachytíme první záblesk toho, co při nekonečných otázkách zůstává skryto. Když se člověk kvůli svému otálení dostane do nepříjemné nebo nebezpečné situace, řekne si někdy s viditelnou škodolibostí: „to ti patří.“ Stále však není jisté, jestli věci odkládá, protože je puzen trýznit se. Je to však známka Schadenfreude, mstivého uspokojení z problémů, které si sám způsobil. Není to však stále důkaz aktivního trýznění – ale spíše škodolibého postoje pozorovatele, který se dívá, jak se oběť svíjí a kroutí.

Vše by zůstalo neprůkazné, kdyby nebylo řady jiných postřehů, ukazujících na existenci sil působících sebe trýznění. Při jistých formách lakoty vůči sobě si pacient například všimne, že omezování vlastních drobných výdajů není pouhou „ zábranou“, ale že ho to prapodivným způsobem uspokojuje, někdy to přeroste až ve vášeň. Existují i pacienti s hypochondrickými sklony, kteří nejenom že mají „opodstatněné“ obavy, ale zdá se, že velmi krutým způsobem sami sebe zastrašují. Zaškrábání v krku se změní v tuberkulózu nevolnost v rakovinu, bolavý sval v obrnu, bolest hlavy v nádor a chvilková úzkost v šílenství. Jedna pacientka prošla něčím, co nazvala „zhoubný proces“. Při nejmenší známce nepokoje nebo nespavosti si řekla, že ji čeká další záchvat paniky. Každou noc poté to bylo horší a horší, až to nabylo nesnesitelných rozměrů. Přirovnáme-li počáteční strach k malé sněhové kouli, bylo to, jako by tu kouli před sebou valila, až se z ní stala lavina, která ji nakonec pohřbí. V básni, kterou v té době napsala, mluví o sladkém sebetrýznění, „které je mým jediným potěšení“. U případů hypochondrie lze vydělit jeden faktor, který sebetrýznění uvádí do pohybu. Hypochondričtí lidé mají pocit, že by měli být absolutně zdraví, klidní, nebojácní. Jakákoli známka svědčící o opaku způsobí, že se obrátí nemilosrdně proti sobě.

Sebenenávist nakonec kulminuje v čistých a přímých sebe destruktivních impulsech a činech. Ty mohou být akutní nebo chronické, otevřeně útočné nebo spíše zákeřné a pomalu působící, vědomé nebo nevědomé, reálně provedené nebo probíhající pouze ve fantazii. Mohou zahrnovat méně významné i zásadnější záležitosti. Míří neomylně k fyzické, psychické a duchovní sebedestrukci. Uvážíme-li všechny tyto možnosti, sebevražda přestává být nevysvětlitelnou záhadou. Existuje mnoho způsobů, jak zabít něco je pro náš život zásadní. Skutečná fyzická sebevražda je prostě nejextrémnějším a konečným vyjádřením sebedestruktivity.

Sebedestruktivní touhy namířené proti tělu jsou nejsnáze pozorovatelné. Skutečné fyzické násilí proti sobě se víceméně omezuje na psychózy. U neurotiků nacházíme drobnější sebedestruktivní aktivity, které jsou nejčastěji považovány za „zlozvyky“ – jako například kousání nehtů, škrábání, rozdírání vyrážek a vytrhávání vlasů. Ale vyskytují se i náhlé impulsy divokého násilí, které se na rozdíl od psychotiků omezují na fantazii. Zdá se, že tyto impulsy se vyskytují pouze u těch, kteří žijí do té míry ve své fantazii, že pohrdají realitou, samozřejmě včetně reality sebe samých. Tyto impulsy se objevují často po náznacích vhledu a cely proces pokračuje s tak ohromující rychlostí, že jeho souvislosti je možno zachytit pouze při analýze: náhlé pronikavé poznání nějakého nedostatku, které se mihne a zase rychle zmizí, je vystřídáno stejně náhlým divokým impulsem vyškrábat si oči, podřezat si hrdlo nebo zabodnout si nůž do břicha a rozřezat si střeva. Tyto typy lidí mají někdy také čas od času sebevražedné sklony, chtějí například skočit z balkonu nebo do propasti. Takové impulsy vystávají za podobných okolností a vypadají, jako by přicházely z čistého nebe. Mohou stejně rychle zmizet, takže je malá šance, že se je podaří uskutečnit. Touha skočit z výšky může být náhle tak silná, že se člověk musí něčeho přidržet, aby nepodlehl a neskočil. Nebo může skutečně dojít k sebevražednému pokusu. Přesto nemá tento typ člověka žádné reálné ponětí o definitivnosti smrti. Spíše má pocit, že skočí z dvacátého patra, pak se zvedne a půjde domů. Jestli se takový pokus povede, záleží vždy na náhodných faktorech. Dovedeno do extrému, nikoho tolik nepřekvapí, že je mrtvý, jako jeho samotného.

U mnoha vážných pokusů o sebevraždu je třeba vést v patrnosti možnost dalekosáhlého odcizení od já. Platí však pravidlo, že nerealistické postoje k smrti jsou charakterističtější pro impulsivní pokusy o sebevraždu či potrat než pro plánované a pečlivě provedené. Samozřejmě že vždy existuje mnoho důvodů, které k takovým krokům vedou. Sebedestruktivní tendence je mezi nimi však tím nejčastěji vyskytujícím elementem. Samotné sebedestruktivní impulsy mohou zůstat nevědomé i přesto, že se někdy projevují nebezpečnou jízdou v autě, plaváním, horolezectvím nebo nepředloženou nevšímavostí vůči tělesným handicapům. Nahlédli jsme již, že tyto aktivity nemusí člověku samotnému připadat lehkomyslné, protože si činí nárok být nezranitelný („mně se nic nemůže stát“). V mnoho případech je tento postoj jediným působícím faktorem. Vždy bychom však měli mít na paměti možnost, že v pozadí stojí sebedestruktivní síly, zejména tehdy, když nevšímavost vůči skutečným nebezpečím dosahuje drastických rozměrů.

A konečně existují lidé, kteří si nevědomě, ale systematicky ničí zdraví pitím alkoholu nebo užíváním drog. I zde však působí další faktory, jako je například neustálá potřeba omamné látky. V Balzakově případě, jak ho vylíčil Stefan Zweig, vidíme tragédii génia, který patetickou touhou po slávě, přehnanou prací, nedostatečným spánkem a nadměrným pitím kávy v podstatě zničil svůj talent a upadl do dluhů, takže příčinou jeho přehnané pracovitosti byl částečně špatný způsob života. Ale otázka, zda v tomto a v podobných případech nehrály svou roli i sebedestruktivní síly vedoucí nakonec k předčasné smrti, má zajisté své opodstatnění.

U jiných případů dojde k tělesnému poškození jakoby náhodou. Všichni víme, že když máme „špatnou náladu“, je pravděpodobnější, že se řízneme, špatně šlápneme a upadneme, píchneme se do prstu. Jestliže však nevěnujeme pozornost dopravnímu provozu při předcházení ulice nebo dopravnímu značení při řízení, může se nám to stát osudným.

A konečně je zde dosud otevřená otázka, zdali nejsou sebedestruktivní síly v pozadí organických nemocí. I když dnes víme o psychosomatických vztazích více, je obtížné určit roli sebedestruktivních sklonů s dostatečnou přesností. Samozřejmě, že každý dobrý lékař ví, jak důležité je při vážné nemoci, zda si pacient „přeje“ uzdravit se a žít, nebo zda si „přeje“ zemřít. Ale jestli je pro to či ono řešení k dispozici psychická energie, může být dáno mnoha faktory. V tomto okamžiku můžeme pouze říci, že vezmeme- li úvahu jednotu těla a duše, musíme seriózně zvážit možnost, že v pozadí by mohla působit sebedestruktivita, a to nejen ve fázi uzdravování, ale i při vzniku nebo zhoršování nemoci.

Sebedestruktivita namířená proti jiným životním hodnotám se může jevit jako nešťastná náhoda. Příkladem je Eilert Lovborg v Hedě Gablerové, který ztratí svůj drahocenný rukopis. Na Lovborgovi Lbsen ukazuje sérii sebedestruktivních reakcí a činů. Nejdříve se následkem nepodloženého podezření své věrné přítelkyně paní Elvstedtové pokusí tento vztah zničit tím, že se opije. Ve stavu opilosti rukopis ztratí a pak se zastřelí – navíc v domě prostitutky. V jemnější podobě se setkáváme s případy, kdy člověk při zkoušce na různé věci zapomene, přijde pozdě nebo opilý na důležitý pohovor.

Nejčastěji si destrukce psychických sil všimneme díky tomu, že se případy opakují. Člověk se vzdává nějaké věci právě ve chvíli, kdy se zdá, že se něco rýsuje. Jeho námitku, že to nebylo to, co „doopravdy chtěl“, můžeme přijmout jako opodstatněnou. Ale když se podobný proces opakuje třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát, začneme pátrat po hlubších příčinách. Sebedestruktivita je zde často hlavním faktorem, přestože je více skrytá než ostatní faktory. V případě, že si jí člověk není ani v nejmenším vědom, musí prostě zmařit každou svou šanci. To platí i tehdy, kdy ztrácí nebo opouští jednu práci za druhou nebo když se mu hroutí jeden vztah za druhým. V obou těchto případech si často připadá, jako by byl vždy obětí nespravedlnosti a hrubého nevděku ostatních. V podstatě dělá to, že svým neustálým narušováním vztahu přivolává konec, kterého se tak obával. Krátce řečeno, často dostane zaměstnavatele nebo přítele do situace, kdy si s ním dotyčný nebo již neví rady.

Rekcí na ničivý proces může být i velká hrůza. Taková reakce je zcela adekvátní , uvážíme-li strašné nebezpečí, které sebedestruktivní síly představují a kterým se člověk stále cítí vydán nemilosrdně všanc. Ve snech a asociacích se to může projevovat v podobě zhuštěných symbolů, jako je vraždící maniak, Dracula, nestvůry, bílá velryba nebo duchové. Tato hrůza je jádrem mnoha jinak nevysvětlitelných strachů, jako je strach z čehokoli záhadného, z jakékoli destruktivního procesu probíhajícího v těle, jako je otrava jeden, červi, rakovina. Je to součást hrůzy, kterou mnozí pacienti cítí vůči všemu nevědomému, a proto záhadnému. Může se to stát bez jakéhokoli důvodu jádrem panické reakce. Nikdo by nedokázal s takovou hrůzou žít, kdyby byla neustále přítomná a živá. Musí (a také to dělá) najít způsob jak ji zmírnit. O některých způsobech jsem se již zmínila, dalšími se budu zabývat v následujících kapitolách.

Zkoumáme-li sebenenávist a její moc, nemůžeme v ní nevidět velkou tragédii, možná největší tragédii lidské psychiky. Člověk zároveň s honbou za dosažení nekonečna a absolutna začíná ničit sám sebe. Uzavře-li smlouvu s ďáblem, který mu slibuje slávu, musí se dostat do pekla – do pekla svého nitra.

(vybrala Vanda Kuběnová, laskavě přepsala sestra Roberta)