„Výkřik zraněné duše“

Varování: Následující text jsem napsala jedno odpoledne před osmi měsíci ve stavu těžké deprese. Teď se mi mnohé z toho zdá přinejmenším přehnané, ale tehdy jsem každičké slovo myslela zcela upřímně. Kdo chce povznést své nitro, prosím, raději nečíst. Přesto věřím, že někomu mohou být následují řádky prospěšné… Jen v zájmu zachování duševního zdraví nebrat přespříliš vážně.

(pro větší autentičnost neupravené)

Jsme vinni. Bylo by příliš naivní domnívat se, že ne. Snad se skutečně už rodíme s oním pocitem v prsou. Byli jsme bezohledně vrženi do světa, přitakali jsme tomu a možná, že už v tom je naše vina. Ale pokud se vzepřeme a rozhodneme se říct „ne“, „vrátit vstupenku“, proviňujeme se znovu. To je realita. Snažíme se najít berličky, o něž se dá opřít, abychom zakryli tu hrůzu. Strach z absolutna. Ze světa, který nemáme v rukou. A pokud se uchýlíme k Bohu, abychom nalezli jistotu a smysl ve svém utrpení, proviňujeme se znovu. Přijímáme pak krev, jež za nás byla obětována a stáváme se spolupachateli. Nietzsche měl pravdu. Zabili jsme Boha. Neustále Ho zabíjíme a je jedno, zda přijmeme či zavrhneme Slovo. V obou případech jsme bohovrahy. Vykoupila by nás jen naše nevina. Ale nevinní neexistují a každé další provinění zaráží hřebíky hlouběji do těla. Jsme tak vězňové vydaní na milost a doufající v milost, jíž však nejsme hodni. Neboť milost ze své podstaty vylučuje spravedlnost. A spravedlnost je ona ctnost, o niž bychom měli usilovat.

A tak nezbývá než trpět. A doufat, že se tím očistíme a zmírníme svou dalekosáhlou vinu. Zoufale bojujeme o omilostnění a snad se nám ho i dostane. Ale i pak zůstaneme vinni. Nezbývá nám tak nic jiného než sami před sebou, před světem, před Bohem vyznat svou vinu a doufat v odpuštění. Tím se stáváme kajícnými vězni, kteří, pokud v sobě mají kousek studu, jsou nuceni prosit, sklonit hlavy, pokořit se, protože jinak budou zavrženi. Ani tak se však nezbavíme své viny. Neodplavíme ji svými slzami ani neuhasíme modlitbami. Opět nám tak nezbývá nic než trpět a vykoupit se vlastním utrpením, ale museli bychom své utrpení přijmout jako cenu za svou nevinnost, za očištění, a k tomu nám často chybějí síly… Většinou nám bolest rozedírá nitro a my nedokážeme vnímat nic kromě té neskutečné bolesti, toho pekelného žáru, v němž nejsme schopni nalézt pražádný smysl. Přesto žijeme, přesto toužíme žít a bojíme se smrti, protože z ničeho nemáme takový strach jako ze setkání se svým svědomím. Dokud žijeme, můžeme se obelhávat a namlouvat si, že naše vina není až tak značná. Ale ve smrti už pro lež není místo. Ve smrti se nám dostane poznání, o nějž jsme sice celý život usilovali, ale zároveň z něj měli panický strach. Plně pak vyjde najevo naše nedostatečnost, kterou jsme chtěli uschovat i sami před sebou. Plně pak vyjde najevo i vina, o níž jsme dosud neměli ani ponětí.

Prahneme po svobodě, neboť není nic cennějšího, ale zůstáváme ve svých skleněných celách, které neumíme rozbořit. A jako Sisyfové valíme svůj těžký kámen, ale Camus se mýlil, není v tom nic radostného. S hlubokým smutkem postupně poznáváme, že nevlastníme klíče od svých cel a musíme čekat na pomoc shora. A tím trpí naše hrdost, naše pýcha, s níž jsme se narodili a marně se ji snažíme rozdrtit. Dostalo se nám pochopení, že spása je pouze v nalezení pokory. A toho někteří z nás nejsou schopni. Opět tak tedy jen zvětšujeme svoji vinu. Opět nezbývá nic jiného než trpět…

(téhož dne, později)

Obloha venku pláče. Kapky neveselé vody dopadají v pravidelných intervalech na zem a připomínají tak svou bezmocnost. Šedivá je barva nehybné apatie. Stromy nachylují hlavy ve větru. Stojí nepohnutě a smutně čelí mokrým dotekům deště.

Smutek. Hluboký ponurý malomyslný smutek se vloupal do mé zraněné duše a našel v ní zalíbení. Nemluví, jen mlčky sedí na ostrých schodech mého nitra. I on pláče. Nehlučně, tiše, s bolestným úsměvem mu po tvářích stékají slzavé vody, jež se však nikdy nepromění v moře. Nikdy se neosvobodí. Uzamkl na pevný zámek dveře vedoucí ke světlu a s úšklebkem otočil klíčem. Vypudil smích, pro křehkého smíška už nezbylo místo. Odtáhl se skloněnou hlavou. A smutek pořád pláče, ale přes slzy se krutě posmívá. Smíchu, co musel odtáhnout s prázdnou, naději, co v tom nebohém nitru chtěla žít a víře, jež nyní nenajde klidu. Nenajde spočinutí. Nenajde mír. Smutek se pořád ďábelsky směje a roztahuje se ve svém obydlí. Vyštval smích, naději, víru. Co zbývá? Láska, co se krčí v těsném prostoru na dně duše, jež jí byl milostivě ponechán. A také pláče. Neboť si uvědomuje svou bezmocnoct. Není dost odolná vůči smutku a poraněna o trny, trpí. Záměrně rozbodává své křehké prsty a potom z nich vlhkými rty lačně saje krůpěje krve, snažíc se okusit, jak chutná bolest. A nepřestává doufat, že bude vyslyšena. Že jí někdo milosrdný setře slané potoky, jež jí rozpalují tváře a obejme obětím plným něhy. Utiší smutek a odemkne zámek, aby se do nitra mohla vrátit naděje a smích. Snad tomu pořád věří, plakat však nepřestává. Neboť Bůh mlčí. A duše nedostává odpověď na své otázky. Ptát se však nepřestává. Mučíc se pochybnostmi neslyší. Vnímá jen žal…

(11. 9. 2007)

17 komentářů k příspěvku “„Výkřik zraněné duše“”

  1. astrocyt říká:

    Přes všechno jaká jsem šťoura, mám vás ráda. Nevím kdo jste, ale je mi jen hodně líto, že v tom září nebyl kolem vás někdo, kdo by stál při vás, kdo by vás skutečně měl opravdu rád a kdo by vám vyprávěl to správné pro ten okamžik. Sami o sobě jsme strašně slabí a skutečně potřebujeme se opřít o Boha. Ale to dokážeme teprve tehdy až sami zesílíme. A ve skutečnosti nejsme nikdo z nás schopni být sami. Zdá se, že i sr. Denisa dokáže plakat. Chci tím říct, že i pravá křesťanka s pevnou vírou v Boha, která se snaží dívat na druhé jen skrze Něj je jen člověk. Možná často potřebujeme zjednodušit život. Ale hlavně bych vám přála abyste měla někoho komu se můžete opravdu maximálně otevřít, ale hlavně v něj vnímat oporu i když s vědomím, že je také jen omezená.
    Proč vás nepoškádlit? V jedné diskusi vás sr. Denisa zvala k nim a vy jste ji jen zvesela odpověděla, že se vás snaží nalákat. Možná proto, aby vám opravdu pomohla. S vámi některými je někdy potíž, že se Boha spíš bojíte, že po vás bude chtít něco co vás bude svazovat. Já nejsem lékařka, ale zdá se mi, že deprese vzniká z toho, že jsme se svázali sami a nebo jsme se nechali svázat někým nebo úplně něším jiným než je Pán.
    A tímto se obracím na Theodoru ať snad méně přemýšlí o Matrixu a více o vás. Kdysi jste mi napsali, že vedení nepotřebujete, ale jestli jste napsala výše uvedené, tak to tedy opravdu potřebujete.
    Nu vida Astrocyt. Co se dá dělat.

  2. sd říká:

    Láska, co se možná i teď krčí v těsném prostoru na dně duše, ať nepřestává doufat, bude vyslyšena.

  3. Theodora říká:

    Theodora se snaží zvládat všechno jako vždycky. :-) Potíž je v tom, že když je člověku skutečně zle, nikdo z lidí za ním sestoupit nemůže – a vnímá-li člověk ochotu ostatních mu pomáhat, je mu ještě hůř, protože cítí vinu za to, že mu to nepomáhá… Je fajn mít kolem sebe lidi, když se člověk z té hrůzy probere, kteří počkají, až bude zase schopný mluvit. Ale když je člověku nejhůř, přátelé mu nepomohou. A nepomůže mu dokonce ani to, kam zatím stihl dojít. Naopak bych řekla, že čím dál člověk dojde, tím hlouběji ho srazí bolest, když na něho dolehne. Tolik smutný povzdech.

  4. barbara říká:

    Skutečně nejde o to, že bych neměla nikoho, komu se svěřit. Myslím, že na lidi okolo sebe mám opravdové štěstí. Jen jsou chvíle, kdy nejste schopni pustit je do svého vězení, to už je jeden z projevů té nemoci. (Thea to napsala přesně.) I proto jsem zde po dlouhém váhání dala tento svůj výlev. Aby, pokud někdo prožívá podobné stavy, věděl, že se s tím dá žít. A hlavně, že deprese pomine. Ano, nebudu lhát, není to vůbec pěkný stav, ale netrvá věčně, i když v hlubokém smutku vám to tak připadá. O to víc si však vychutnáváte čas, kdy je vám dobře a naučíte se vážit si i drobných radostí. A prohlubujete svou vnímavost. A to přece vůbec není málo.

  5. Vanda říká:

    Mila Barbaro,
    deprese je hrozna. Znam ji zblizka, ac v tech nejhlubsich propadech jen ze zkusenosti toho blizkeho, ktery nemuze nic nez verit a doufat za toho, koho miluje a kdo uz viry a nadeje neni schopen. Ale o tom nechci ted psat. Ve vasem textu me zaujalo, ze ma jednoznacne rozlisene dve casti – ta druha /kratsi je „emocionalni“ (nebo spis pocitova), lyricky popis duse ve stavu smutku. Ta prvni ale je velmi „racionalni“, „filosoficko-teologicka“, vyjadruje jasne formulovane myslenky a nazory. Psala jste, ze text je z doby, kdy jste byla v hluboke depresi a rozumim tomu tak, ze ted jiz v ni nejste. Zajimalo by me, nakolik jsou ty myslenky, ktere jste v te dobe formulovala pro vas platne i ted, zdali jsou pro vas – ted -spise vyjadrenim tehdejsich pocitu ci uvahami, ktere maji svou platnost i samostatne, popr. zda-li jste je nejak revidovala apod.. Pokud to pro vas neni prilis bolestne, se do takovych uvah norit.

    Mimochodem, taky si myslim, ze na udelu Sisyfa neni nic radostneho, pokud ovsem nezjisti, ze muze milovat a ze je milovan a dokonce mam jiste podezreni, ze kdyz to zjisti, prestane byt Sisyfem..? K tomu vasemu textu (te prvni casti) me okamzite napadlo: FELIX CULPA…

  6. astrocyt říká:

    K lásce nám může dopomoci jenom Bůh. I když budeme v cele. Pokud budeme v cele jak psala krásně Barbara a já ji opravdu obdivuji, že se dokáže tak vypsat ze svého nitra a vcelku radím opatrně, tak nejblbější je když je člověk v cele a ty klíče má nějaký jiný klíčník a stojí venku a kouká na vás, šklebí se a kousek dál stojí někdo o kom si myslíte, že by měl dát klíčníkovi do nosu, rozkopnout celu a zachránit vás a zařvat.“Tak tohle je můj kamarád a já mám další kamarády a ti mají další kamarády, chce ještě někdo ještě něco řici?“

    Takže nejhorší právě v té cele je to, že ten od koho čekáte pomoc to z neznámých důvodu neudělá. Arestant pak odpustí, protože je lepe opravdu milovat (sv. Jan od Kříže když byl ve vězení – tuším, že to byl karmelitán).

    Já se opírám o Boha. Znám situace kdy opravdu mi není nejlépe, kdy jsem možná z některé životní situaci dost nešťastná, ale víra v Boha vám dává naději, že ta chvíle pomine a znovu budete s Bohem.

  7. astrocyt říká:

    Když při mši říkáme, „Je to má vina…“ tak to beru jako přiznání k Bohu, postoj pokory, že se pro ten okamžik přiznám za vše co jsem „provedla“ odposledka, ale protože máme milujícího Otce, tak bychom se neměli trápit dlouho. Byla byste ráda kdyby se vaše mimče trápilo dlouho vinou, že něco provedlo? Rvalo by vám to srdce. Myslíte si, že jste lepší rodič než Bůh?
    Já když jsem začala s očišťováním smyslů, tak jsem první dva roky probrečela, abych pak zjistila, že to je prima výhled pro pokušitele. Slzy jsou očišťující jen do určité chvíle.
    Například minulý týden jsem na mši znovu prožila pohled na určitou životní situaci a pocítila jsem bolest duše a křížem v této oblasti jsem se uklidnila. Nevím dodnes jestli jsem zahnala raráška dojáčka nebo andílka dojáčka, zdá se ale, že se jedná o první případ. Třeba by nám to mohla nějaká kompetentní osoba vysvětlit.
    Opravdu si myslíte, že když Bůh nechal ukřižovat svého syna za všechny, že to chce po nás?
    Dneska jsem uvažovala, proč vlastně máme pozdvihnout hlavu k Bohu (pro karmelitány – i sv. Terezie z Avily na to upozorňuje ve své knize O zakládání), asi proto abychom se odpoutali od toho co nás tiskne k zemi.
    Zatím se to teprve učím, nebylo by na škodu, kdyby se ozval skutečný praktik – hm, ale ten už asi bude svatý, ne?

  8. barbara říká:

    Ta chvíle skutečně pomine. Obvykle stejně nenadále, jako přišla. V tom mám štěstí, jsou lidi, co v tomto vězení žijí nepřetržitě dlouhé měsíce a to si opravdu nedovedu představit…
    Vzhledem k tomu, že moje deprese je nerozlučně spjata s pocity viny, mé myšlenky byly depresí skutečně značně ovlivněny (je to také jediný text, který jsem psala v množném čísle. „Jsme vinni.“ nikoliv „Já jsem vinna.“ Měla jsem silnou potřebu napsat „my“, neboť jsem v tu chvíli cítila, že se to týká všech. Už to je trochu chorobné.) Takže spoustu věcí bych v normálním zdravém stavu nenapsala. No, ano, i teď si myslím, že „jsme vinni“, ale neprožívám to tak, aby mi to bránilo v jakékoliv činnosti. (A to je podstatný rozdíl. ) A věřím, že mně (nám) může být odpuštěno, o čemž v depresi nesmírně pochybuji.

  9. barbara říká:

    Kdysi, ještě na gymplu, jsem četla Kazantzakisův román o Františkovi z Assisi, na rozdíl od jiných autorových románů, tenhle mě vyděsil, František (Kazantzakis?) v něm byl naprosto přesvědčen, že po nás Bůh chce, abychom se vydali až na pokraj svých sil. (Bůh, jehož jsem v té době nenáviděla.) Ten zážitek z četby ve mně jistým způsobem zůstal. My lidi si na sebe občas klademe naprosto neadekvátní nároky, dokonce je to někdy snazší. Nejtěžší je totiž odpustit sám sobě… Věřím však, že každý z nás jsme jedineční a naším prvořadým úkolem je plně uskutečnit sám sebe, slovy C. G. Junga, uskutečnit své das Selbst, bytostné já. (To v žádném případě neznamená „vykašlat se“ na druhé, naopak, měli bychom se naučit v každém vidět jeho vlastní jedinečnost.)
    Ráda bych znala příčinu vašeho pláče. Mně slzy přijdou fascinující. Uvědomila jsem si to v období, kdy mi bylo tak těžko, že jsem nebyla schopna plakat. Když mi pak konečně znovu začaly téct slzy, bylo to nesmírně očišťující…

  10. astrocyt říká:

    No, já jsem ten román nečetla. Mně sv. František nejvíce uvízl v paměti tím, jak evangelizoval, že vlastně to tak ani nevypadalo a hlavně tím, jak uzdravil malomocného, který se mu protivil a on to v sobě překonal a pomohl mu. To nevypadá, že by toho malomocného nechal se vydat na pokraj svých sil.
    Zdá se, že Bůh chce po nás lidech, abychom pomáhali potřebným. A jelikož jsme každý jedinečný, tak jsme jedineční i pro někoho dalšího. Kdyby to bylo jedno, tak nás Pán naseká jak ping-pongové míčky, ne? A to byla nakonec asi příčina mých slz s veškerou vzpomínkou na mé nepravosti, které mi paradoxně nakonec pomáhaly naučit odpouštět druhým, samozřejmě stále to pokračuje. A jak kdy, někdy lépe a někdy ne.

  11. barbara říká:

    No právě setkání s malomocným je ten silný románový zážitek (neříkám, že přesně odpovídá skutečnosti): František se ze všeho nejvíc děsí malomocenství, modlí se (volná citace): „Chtěj po mně cokoliv, jen abych se ho nemusel dotknout… Jenomže, Ty po mně chceš právě tohle…“ Ano, v ten okamžik překonal sám sebe a byl to počátek jeho cesty… Každý však nemá tolik sil…

  12. astrocyt říká:

    Ne. Nemá…
    Ovšem, když má někdo vzory….

  13. barbara říká:

    A tím se vracíme k oním vysokým nárokům, jež na sebe klademe… Ale aby nedošlo k mýlce, samozřejmě, že bychom měli nezištně pomáhat potřebným a stát na straně „uražených a ponížených“.

  14. astrocyt říká:

    Hm, s tím malomocným. Někdy se mi zdá, že lidé „investují“ do toho co je in. Kdysi jsem slyšela, že se lépe shánějí sponzoři pro dětské domovy, než pro domovy pro seniory. Co myslíte, cítí se senioři uražení a ponížení?Neměli by. Očekává se to od nich.
    Ještě že Bůh nikomu nestraní.

  15. Marjanka říká:

    Ach jak je krásné hnízdo vos
    když Sisyfos je na smrt raněn
    a sám se celý mění v kámen

    Životem zarmoucená něho
    pověz mu něco laskavého
    za sebe
    za nás
    žehnej
    pros

    Není to asi úplně přesně, a myslím, že Skácel.

  16. terezka janova říká:

    Ano je to krásné, je to přesné, Ježíši pomoz nám všem svou laskavou něhou.

  17. OKMB říká:

    Děkuji. Řekněme si něco laskavého. Při sebepoznávání sama sebe jsem „překvapivě“ objevovala slabiny své i druhých do kterých se vždycky můžeme strefit buď tak nebo láskou. Zahrňme se Boží láskou. Já jsem pro.

Zanechte komentář