Nechat se nést

„Jsou lidé, kteří místo aby se odevzdali Bohu a jednali v něm, spíše mu svým nemoudrým chováním a svým odporem brání. Jsou jako malé děti. Když je matka chce vzít do náručí, kopou a pláčou, protože chtěly jít samy, ačkoli to ještě neumějí, nebo dělají jen dětské krůčky…“

sv. Jan od Kříže

…Zůstaňme u obrazu svatého Jana: dítě v náručí matčině dělá spoustu věcí. Může být vnitřně bdělé, dívat se, poslouchat, prožívat matčinu blízkost. Jen si neurčuje směr, kudy půjde: má důvěru, že bude k cíli přineseno. Člověk světa, kde je mu vše k dispozici, by měl nahlédnout, že oním nejhlubším rozměrem života disponovat nemůže, že jeho schopnost konat nezklame jen tehdy, bude-li zsasazena do širších souvislostí. Ke zralosti křesťana ve světě musí přistoupit zkušenost, že Bůh není žádný strašák, žádný tyran, který by vyžadoval splacení vin. Bůh je tajemství, do něhož se člověk má nechat ponořit. Všechna slova, která lze vyslovit do Božího mlčení, náležejí skrze toto mlčení hlubšímu rozměru. Člověk si podle Jana nesmí vytvářet Boha svým přemýšlením a svými úvahami, musí vstoupit do tajemství, v němž se mu Bůh dává takový, jaký je.
V odevzdání se Bohu neexistuje žádná kalkulace, žádné předvídání. Rozjímající často nic nevidí, nic neslyší, nic neví, a přesto tuší, že v této slepé důvěře je mu Bůh blíže než ve slabém světle jeho vlastního poznání.

„Ač kontemplující nevidí žádný pokrok… přece dojde dál, než kdyby se pohyboval jen po vlastních nohou. Bůh nás nese ve své náruči. Proto necítíme, že bychom kráčeli – jsme unášeni Božím krokem… Bůh je ten, kdo jedná… Co on v nitru tvoří, je smyslům nepřístupné. Děje se to v mlčení. Ať se člověk odevzdá do rukou Božích. Ať se nesvěřuje do svých vlastních rukou.“
Jan od Kříže

z textu německé karmelitky W. Herbstrith, Prodlévání před Bohem (vyd. Karmelitánské nakladatelství 1994)

Zanechte komentář