Karmel Edith Steinové

Pokusíme se nabídnout několik podnětů, jak rozlišit, zda určitá osoba má či nemá základní předpoklady k řeholnímu životu. Jedna věc je totiž záměr či zvažování možnosti zasvěceného života ze strany hledajícího, druhá je situace a podmínky, ve kterých se konkrétní rozlišující osoba nachází. Rozlišování není jen věcí osobního hledání místa ve světě. Nestačí cítit se být povolán či chtít se zasvětit Bohu, měly by tu být také určité předpoklady k tomu, že jsme skutečně schopni řeholní život žít a o těchto předpokladech je možné si něco říci.

Následující text vychází z článku italského teologa Enzo Breny, je krácen a dále upraven pro potřeby setkání Překážky na cestě rozlišování povolání (Kolín, listopad 2012).

Celistvost osobnosti – schopnost žít ve vztazích

Povolání ke kněžství a k řeholnímu životu, je povoláním k velice osobnímu vztahu s Bohem – je ale také povoláním žít, přimlouvat se a být solidární s druhými lidmi v jejich vlastní křehkosti. Je povoláním nést Boží slovo k těm, k nimž jsme posíláni, stát se kanálem, kterým proudí Boží požehnání k druhým, je povoláním pomáhat ostatním obrátit a věnovat svůj život Bohu. Takto bychom mohli velmi stručně shrnout základní poslání kněžského a řeholního života, které je součástí odpovědi na povolání k následování Krista.

Když se setkáváme s kandidáty řeholní či kněžské formace, snažíme se mít na mysli tento ideál a pochopit, zda dotyčné osoby budou schopny ho žít, ba více: žít ho s radostí. Jestliže tu je taková možnost, dá se pak během řeholní formace dál rozvinout. Dva důležité okruhy, jimž následně musíme věnovat pozornost, je zdravé vědomí vlastní identity a určité nadání žít ve vztazích s druhými lidmi.

Zdravá identita tu znamená rostoucí sebeuvědomění a trvalé sebepřijetí. Žít slib chudoby, čistoty, poslušnosti a prostoty života je náročné a něco to stojí, proto se ptáme, je-li ten který konkrétní člověk schopný žít hodnoty, které sliby předpokládají? Je schopen stát se chudý, čistý a poslušný jako Ježíš?

Osvojit si hodnoty vázané na řeholní sliby, znamená být ochoten vystavit se napětí, které přináší naše potřeba autonomie, sexuálního uspokojení, materiálního zajištění na jedné straně a oproti tomu soubor evangelijních hodnot. Abychom toto napětí mohli zdravě ustát, je třeba mít jakési dobré základné ukotvení ve vlastní identitě, vědět, kdo jsem, a akceptovat dary i limity vlastní osobnosti.

Dokud se určitý člověk skutečně hluboce nepoznal, není tu žádné dostatečně stabilní já, které by bylo možné odevzdat Bohu. Nemůžeme Bohu nabídnout to, co jsme sami nepřijali za své – ať už se jedná o naši zlost, sexualitu či potřebu nezávislosti. Mnoho lidí, kteří uvažují o zasvěceném životě nebo v něm dokonce žijí, může prožívat velmi náročnou zkušenost tohoto vnitřního zápasu s vlastní potřebou získat od druhých ujištění, oblíbenost, souhlas a vyhnout se utrpení.

Správné sebehodnocení je naprosto zásadní pro zdravý život povolání. Kdo umí zacházet se svými limity, bude mít i více zdaru tváří v tvář požadavkům, které na něho klade jeho služba, zatímco kdo své limity popírá, setká se s o to většími obtížemi.

Druhý základní předpoklad, který u kandidátů hledáme, je míra schopnosti vycházet dobře s druhými lidmi. Když se podíváme, jak např. list Židům líčí Ježíše, vidíme, že se tu o něm říká, že měl soucit, rozuměl lidem, vážil si jich a žil solidárně s druhými.

Zkušenost ukazuje, že existují určité typy osobnosti, které prostě neumí vyjít s druhými lidmi, patří sem například někteří lidé se silně narcisistickými rysy. Mohou být intelektuálně velmi na výši a budit dojem výborných kandidátů kněžství či zasvěceného života, ale v mnoha případech se ukazuje, že způsob, jak žijí ve vztazích, je svým způsobem manipulativní. Takové osobnosti vytváří časté konflikty s těmi, s nimiž žijí nebo pracují.

Žít s druhými lidmi ve zdravém souladu je důležité pro utváření naší identity. Tam, kde jsou vztahy nemocné, se nedá pracovat na společném díle a trpí tím naše služba. Evangelium (J 17) nám také připomíná, že jednota, o které mají učedníci svědčit, je prvek, díky kterému je naše zvěstování přesvědčivé: tam, kde dokážeme něco udělat pro Boží království společně, dosáhneme většího účinku než tam, kde jde o osamělé úsilí jednotlivce.

Za normálních okolností se každému adeptovi, který uvažuje o kněžství či zasvěceném životě doporučuje určité období jakési „normální aktivity“, kdy se společně díváme, jak dotyčný člověk vychází s druhými lidmi. Schopnost nemuset se neustále kriticky vymezovat a nalézt jakýsi základní soulad s druhými je velmi důležitá pro to, abychom naše povolání byli schopni žít uspokojivým způsobem.

Touha

Dalším důležitým prvkem v rozlišování povolání je hledání, zda je tu „trvalá touha žít daným způsobem života“. Jan od Kříže říkal, že když Bůh udělí nějaký velký dar, spolu s ním nám udělil i touhu po něm. Duch svatý v nás působí prostřednictvím našich nejhlubších tuh a nachází se v nich jako pokoj přítomný v samém jejich středu.

Ne všechny naše touhy a přání, včetně těch, které se týkají zasvěceného života, jsou zcela vpořádku, někdy je zapotřebí je nechat projít určitou očistou. Řeholní život vyžaduje, abychom část této očisty uskutečnili ještě před tím, než vůbec vstoupíme do řeholní formace, protože to, co si přejeme, může být dost vzdálené tomu, co řeholní styl života opravdu vyžaduje. Jestli jsou naše očekávání nereálná, byli bychom zbytečně frustrováni. Existuje řada lidsky velmi kvalitních osobností, mužů i žen, kteří teprve po delším čase objevili, že byli vlastně povoláni ke křesťansky mnohem angažovanějšímu životu než vedli, ale ne ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Bůh po nich chtěl něco jiného, než si původně mysleli.

Proto je tak důležité mít potřebné informace k tomu, aby volba povolání stála na reálném základě. Vedle přání patřit k nějaké řeholní komunitě je proto třeba zjistit, jak je to s touhou se modlit. Bez modlitby, ve které naslouchám Bohu, žádné rozlišování nemá cenu. To je také důvod, proč při rozlišování povolání a v prvních krocích řeholního života klademe takový důraz na to, abychom se naučili modlit s biblickými texty a nechali se přitahovat, očišťovat a hojit Božím slovem, abychom si dovolili nechat se fascinovat Ježíšovým životem a přijali za své hodnoty, které byly vlastní jeho životu. Zralá modlitba vede ke zralému životu (Nouwen).

Právě tak je důležité se podívat, jestli člověk, který projevuje zájem o řeholní život, je schopen něčeho se vzdát. Jak řekl kardinál Hume: „Blažení ti, kteří mají sny, a jsou ochotni zaplatit nějakou cenu za to, aby se proměnily ve skutečnost.“

Je běžné, že mnohé z toho, čemu nás chce Ježíš učit, v nás probouzí odpor, stačí se podívat na jeho první učedníky: když je zavolal, byli sice ochotní jít s ním, ale v evangeliu pak najdeme řadu míst, kde se ukazuje jejich nepochopení toho, co Ježíš sděluje, a jejich neochota vstoupit do jeho logiky kříže. To, co Ježíš říkal, v nich probouzelo také strach následovat ho.

Řeholní formace po člověku žádá, aby byl ochoten se změnit. Vůbec není samozřejmé, že jsme schopni se přizpůsobit požadavkům reality, jak to ostatně vidíme na učednících. Někteří se realitě snaží přizpůsobit, jiní se snaží realitu přizpůsobit sobě samým. Lidem, kteří nejsou schopni se přizpůsobit, nejsou zdravě flexibilní, neumí otevřeně naslouchat skutečnosti a nechat se vést Bohem, řeholní formace nebude k ničemu. Uslyší jen to, co chtějí slyšet a zbytek vytěsní.

Následovat Ježíše znamená učit se propojovat to, co o něm postupně poznáváme modlitbou a celým životem, učit se z toho, jak a co Ježíš dělá, kdo je a kým je pro mě a prohloubit přátelství s ním až do té míry, že se z něj stane milý a trvalý závazek vztahu.

Existují lidé, kteří se dokážou poučit ze zkušenosti, ale nedá se předpokládat, že zralý je ten, kdo už ušel kus života. Důležitější je schopnost umět zvážit, co se v našem životě odehrálo a co se děje a poučit se z toho – pro takové osoby může být řeholní formace velmi přínosná.

Markovo evangelium nám ukazuje, jak Ježíš své učedníky vede ke zkušenostem, ve kterých musí čelit smrti, nepřátelským silám a vůbec situacím, které mají pachuť zmaru. Všichni se nějak dotýkáme těžkostí, včetně těch, které jsou spojeny s našimi osobními limity. Pokud si těchto limitů nejsme vědomi a netušíme, kde je máme, těžko se dá předpokládat, že s nimi budeme nějak pracovat a něco se změní. To, co neznáme, nás ovládá. Zkusme uvést příklad: pokud v sobě např. máme a nedokážeme rozpoznat určitý cynismus a negativistický postoj k životu, velmi pravděpodobně se problém řeholní formací spíše dál zhorší než že by vymizel.

To, co o sobě poznáváme, může být těžké změnit, ale být si něčeho vědom také znamená mít větší svobodu při vybírání naší odpovědi na povolání.

Radost a inteligence

Ještě jeden prvek je třeba vzít v úvahu u lidí, kteří hledají své povolání, a to je schopnost přitahovat druhé k evangeliu tím, jak sami žijeme a zejména tím, čemu říkáme evangelní radost. Evangelní radost má několik rysů: souvisí s poznáním, že jsem opravdu jedinečně a velmi milován/milována Bohem. Je také spojena s vděčností: vím, že jsem Bohem milovaný hříšník. Proto se u člověka hledajícího, zda jeho místo není v zasvěceném životě, ptáme, jestli je v něm prostor pro zkušenosti jako je prožívání lásky, odpuštění a schopnost nechat si odpustit. Radost je Boží dar pro ty, kdo žijí podle evangelia – čím více žijeme evangelium, tím větší radost.

Řeholní život předpokládá, že se vydáváme Bohu a přitom nacházíme své místo v církvi. Pokud pro určitého kandidáta církev vlastně představuje v řadě aspektů problém, je dobré se podívat, jestli v pozadí nestojí obecnější problém s autoritou, který se promítl na církev. Pokud ano, je třeba se na něj podívat a řešit ho. Jinak by radost uhynula na úbytě a namísto ní by dotyčný člověk prožíval zlost a ocital se v neustálých konfliktech.

Konečně je tu i kritérium, které představuje určitý stupeň inteligence. Samozřejmě existují výjimky, tedy lidé, kteří mají opravdu omezené intelektuální schopnosti a přesto dokázali výborně čelit životní realitě, ba bylo jim to plně ku prospěchu. Je ale třeba říct i to, že s lidmi, kteří mají opravdu velmi slabou inteligenci nebo pouze základní vzdělání, bývá v řeholní formaci problém. Obvykle mají nedostatek sebedůvěry a často jsou tvrdošíjní, chybí jim zdravý úsudek a vzpírají se změnám, které považují za něco ohrožujícího.

Doprovázející řeholník by ideálně měl mimo jiné napomoci rozlišit, kdy je vhodné se zabývat lidskými a kdy spíše duchovními limity na duchovní cestě hledajících.

Tento příspěvek byl publikován dne 1. 12. 2012 (Sobota) v 15.07 v rubrice Rozlišování povolání. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .