Vanda Kuběnová
Jednou se sejdeme
a třeba i v krajině
kde bude všechno z hudby
nebe a štěrk
lavička pod akáty
a my
jako dva hlasy
staré písně
xxx
na samém úpatí lásky
kostky slov vrženy
až do tváře časů
ale řekni
kdo komu
tady vypadává z rukou?
Anebo
na čí straně?
Okamžik
tisíc let starý hmyz
v tvých očích z jantaru
a někdo pořád vysypává čas
jako popelníky k ránu
s okamžikem
je to jako když hledíš nahoru k nebi
proti padajícímu sněhu
a pořád čekáš nějaký hlasitý a prudký hřmot
přiměřený
zběsilému tryskání vloček
Malá věž
Těmi průzory co jim říkáš oči
pozoruju dláždění a ptáky
trochu se kymácím
malá věž
v rošádě Neznámého krále
xxx
Noc trápí měsíc
tak jako tenkrát
štěpí lásku na půl
Kolikrát upíjeli jsme jí, Lucie
a nelze do dna
xxxx
něčí zmizelou tvář
odráží hladina mrtvého nebe
tvé mlčení se rozléhá
skalnatým večerem
jak jen tvá nepřítomnost
určuje běh mých dnů
podivuji se s borovicemi
a na večerní kopce ssedá zlatý prach
pařízky klekly do mechu!
ještě je jistá naděje
že alespoň ti nejmenší z mravenečků
……………..
Ale
Řekla jsem: Dám ti všechno co mám,
svou radost i lásku, svou vůli, smutek, rozum
i hněv. Dokonce i své hříchy
ti dám. A nebudu otálet.
Ale on řekl: Dej mi svůj sen.
V dešti
Podobali se shrbeným sochám svatých,
jak tam stáli
v dešti
A co když tvořitel vtiskne dílu
tvar který bolí?
zeptala se
a déšť ji hladil po vlasech
Ano.
Jaro
mlčeti sníh
mluviti mráz
samota dolů
střemhlav sráz
a náhle slunce
znenadání
lehounký dotyk
hořící dlaní
xxx
Úpal vybělil
lavičky na kost
v hořkém stínu tvých úst
čekám až rozpraskanou kašnu
zavlaží déšť
sladké vzlétání holubů
z barevných katedrál
až všechny slzy vyschnou
zaprší moře
Miriam
Až
když krvácejí stráně
tak listí hořkne
ale víno sládne
sad otevírá dlaně
a bude zima, bude mráz
a spálí oheň
sžehne plamen
až jenom láska bude hřát
Ty
krajina jako loď
kotví u břehu dne
plachty světla
pleskají o stožár
vysoké vysoké nebe
mračna proměnlivá a staletá
a Ty
který mě vplétáš
do tohoto nyní, do tohoto zde
mé připoutání
můj chléb