Jan Zahradníček
Ptáme-li se po místě, které zaujímá poezie v přirozeném řádu věcí, dostane se nám odpovědi, že stojí na samém pomezí tohoto řádu, majíc za sebou všechen život na zemi a před sebou prázdno, které má zaplnit svým viděním.
Aby byla poezie s to dostát tomuto svému úkolu, musí být, jak říká Jakub Deml, „uzemněna“, musí být spjata se spodními žhavými vrstvami dění,…
/…/ Lidská řeč je jakýmsi mnohonásobným palimpsestem, na který je v nesčetných vrstvách nad sebou zaznamenáno a na který se stále ještě zaznamenává všechno, co se na zemi stalo. Všechny rty, které se kdy na zemi pohybovaly, všechny vichřice, všechny potopy, všechna zemětřesení, všechny převrat a všechna stěhování utvářela básníkovu mateřštinu. Jako všechno, co se stalo, stalo se slovem a skrze slovo, od pádu a vyhnání prvních lidí z ráje až do Vtělení, tak také všechno, co se stalo, zanechalo svůj otisk ve slově.
in J. Zahradníček, Oslice Balaamova. Praha, Václav Pour 1940, 15-16.