Přítomen svátosti
choulím se do pokání
leč moje nahota
mi stále oddaluje zrání
Obelhán zpupností
pokorou blednu
Ve stoje nestojím
nevím kdy sednu
Zatínám pěstičky
moudrého dítěte
které už předem ví
jak zle je na světě
Nepláču slzami
Smíchem se nesměji
Smutek mě omámí
fikcemi nadějí
Klokoty zuřivé
jasného zření hlas
potrápí marnivě
nedočkavosti mé špás
Ztrácím vždy dopředu
na co se upínám
V ztrácení jiný svit
navždy si zhasínám
Jsem zlý duch svého já
mazlivý tužbořič
Vyprchám ze sebe
až bude všechno pryč.
Roman Ráček