Francois Varillon
Velmi lehce se tu lze dopustit omylu: jestliže Bůh zná všechno – minulost, přítomnost i budoucnost – jak se pak vyhnout fatalismu? Jeho vědění ochromuje mou svobodu. I kdybych se snažil brzdit svou těkající představivost, nepodařilo by se mi vymazat představu jakési velmi vysoké pozorovatelny, z níž nehybný a všepřevyšující Bůh obhlíží hladiny moří a všechny země, ono loutkové divadlo, v němž se odehrává lidská komedie, kterou on zná (říká se: celou věčnost), zná její prolog, vývoj i závěr. Co zbývá hercům, než se snažit dobře hrát? A nejurážlivější rys této karikatury – jakýsi jeho pyšně ironický úsměv: „Oni to neví! Já, Bůh, ovšem ano“. Tvrdit posléze, že Bůh je láska nejenže nic nezlepší, ale probouzí vzdor a odmítnutí, protože taková láska nemůže být milována.
Deformovaný obraz v nás setrvává s velkou houževnatostí a mnozí z těch, kdo se chlubí přemýšlením, ho sice odstranili z popředí svých úvah, ale on nepřestává hrát svou roli kdesi hluboko na jejich pozadí. Tento obraz v nás vzniká ve chvíli, kdy aplikujeme na Boha naše vlastní vědění, které jsme si přivlastnili. Uznáváme, že nás je ona suma znalostí jen poznáním částečným, zato v Bohu je úplná, dokonalá. Mé poznání je omezené, konečné – v Něm je bez hranic, nekonečné. Má představivost rozšířila mé vědění za hranice, které mu brání a já pak říkám: v Bohu nejsou omezené prostory, hranice, ani časové ani prostorové: je vševědoucí. Plodem této operace je přízrak Boha, který ví vše a předstírá dialog se svým stvořením, ale ve skutečnosti vede dialog pouze sám se sebou.
Pochybením zde totiž je to, že jsem v sobě neodhalil rozkol, frakturu mezi poznáním a láskou, či, abych se vyjádřil jako někteří filozofové, mezi duchem a duší. Hle, limit člověka: moci poznávat bez lásky a milovat bez poznání. Poznání bez lásky je onen pohled ducha na sebe sama, který brzdí vzlet duše. „Světlo myšlenky, která se zastaví u poznání sebe sama, je zbržděným vzletem ducha. Je třeba začít znova: duší.“ Ale duše se může vydat na cestu pouze, když se zřekne potěšení, které dává „hra ducha a zkouška jeho síly“, a zpočátku její krok vrávorá nocí. Duch ji pak osvětlí, ale nese s ebou nový příklon k sobě samému. Jednota poznání a lásky je neustále hledána a nikdy dosažena.
Právě tento proces je třeba popřít, když mluvíme o vševědoucnosti lásky u Boha. V něm není žádný rozkol mezi úkonem lásky a úkonem poznání. Není duchem a duší, ale je sám sobě transparentní, aniž by přitom byl divákem sebe sama, zná všechno aniž by vše ostatní bylo pro něj pouhým divadelním kusem. Říci o něm, že neví, že ví by bylo chybou a lží. Tajemství Boží pokory však spočívá v tom, že pohyb jeho lásky je přímý a bez znamení narcismu lidského způsobu poznání, a to i v těch nejvnešenějších a nejnezištnějších úkonech.