Touži a netoužit zároveň
Poznámka k šestému odstavci první kapitoly třetích komnat (Hrad v nitru)
Terezie píše: „Mělo by vám stačit, že jste Božími vazalkami, netužte po čemsi navíc, abyste nakonec nezůstaly zcela bez ničeho.“
Zarazilo mě, že by člověk měl před vstupem do čtvrtých komnat přestat toužit po dosažení středu hradu. Ukázalo se, že jsem citovanou větu špatně pochopil.
Terezie mluví v předchozích kapitolách i na začátku tohoto odstavce o touze duše po vstupu do nejposlednějších komnat hradu. Smiřování s vazalstvím se týká pouze dočasně neutěšeného stavu „bohatého mladíka“, který se nedokáže rychle změnit a smuten odchází. Sestra Denisa vysvětluje, že duše může v dané fázi cesty rezignovat na rychlý postup, smířit se s obtížemi při modlitbě, ale současně s rozechvěním v dálce vyhlížet poslední komnaty.
Domnívám se, že si duše nese až do třetích komnat svou představu o svatosti a možná i představu o cíli cesty. Pak ale začne být „zapotřebí čehosi více, aby duše zcela náležela Pánu.“ Musí udělat něco nečekaně těžkého – musí se vzdát svého majetku, svého chápání vztahu s Pánem (duše už vlastně nehřeší, ale stále jí cosi chybí). Takové odevzdání se Pánu je pro ubohou duši krok do neznáma. Může místo kroku nějakou dobu jen přešlapovat, což se projeví zastavením postupu navzdory upřímné modlitbě. Terezie nás nabádá, abychom k sobě byli shovívaví v době vyprahlosti a s pokorou se modlili dál (jako vazalové). Hrozí tu nebezpečí, že netrpěliví cestu vzdají.
Duše možná nemůže udělat další krok, dokud si ho představuje po svém. Tehdy totiž netouží po Pánu, ale jen po obrazu Pána. Období přešlapování by pak mělo jasný smysl: duše během něj opouští svou starou představu (nemá tím pádem v tu chvíli po čem toužit), přestává si jít tvrdě za svým „cílem“ a hledá jinou/lepší představu. S tou potom může odevzdaně vstoupit do čtvrtých komnat.
Je otázkou v kolika komnatách bude potřeba proces přešlapování (odstoupení od sebe, od starých představ) opakovat. Osobně se snažím být se sebou trpělivý v krátkodobém výhledu (nevztekat se, že mi něco nejde; mít oči otevřené pro nové pochopení směru cesty), ale v dlouhodobém nepřestávám doufat v dosažení cíle a toužit po dalším krůčku. Tenhle kombinovaný postoj mi umožňuje lépe snášet moji přečastou neschopnost opustit něco ze svého „bohatství“ – přešlapuju skoro neustále J
Měl bych dodat, že jsem se u Terezie snažil najít obdobu svého starého oblíbeného postoje. Mohlo se stát, že mi tahle snaha úplně zabránila ve správném pochopení kapitoly. Proto prosím o kritický přístup ke své poznámce a případné další komentáře.
Honza Z.
Tento příspěvek byl publikován
dne 15. 4. 2007 (Neděle) v 8.33 v rubrice Karmelitánská témata, Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
