Karmel Edith Steinové

Točí se a točí v rozšiřujících se kruzích, sokol neslyší sokolníka; věci se rozpadají a střed už nedrží; jen anarchie se roztahuje světem, krvelačný příliv bije a všude se utápí obřad nevinnosti; nejlepší jsou zcela nepřesvědčiví a nejhorší se vášnivě snaží.

William Butler Yeats „Druhý příchod“

Jsme lidé okraje, máme malý přístup ke středu. Žijeme na okraji vlastních životů „v rozšiřujících se kruzích“, zaměŇujeme věci okrajové za podstatné, příliš rychle prohlašujeme povrchnosti za podstatu. Jak Yeats předpovídal, věci se rozpadly a zdá se, že střed už nedrží.

Kdyby vnějším obvodem našich životů bylo zlo, snadněji by se o něm moralizovalo. Ale hranice a okraje nejsou špatné, neboť jsou přechodné, náhodné, někdy iluzorní a příliš často naplňují potřebu obrany nebo „dekorace“. Naše „kůže“ není špatná, ale není to náš duch či duše. Ale kůže může být jediným počátečním bodem, který mají mnozí lidé současnosti k dispozici. Dříve se lidé, kteří neměli tolik příležitostí a prostředků unikat před skutečností, museli dobrat k podstatě dříve, prostě jen aby přežili. Můžeme zůstat na okrajích svého života dost dlouho. Tak dlouho, až to začneme cítit jako jediný skutečný „život“.

Předpokládejme, že v dřívějších dobách měli lidé snadný a přirozený přístup ke své duši a otevřenost transcendentnímu Duchu. Pokud takové doby opravdu byly, tvořili je buď lidé, kteří byli ve svém středu velmi milováni, nebo kteří velmi strádali na svých okrajích – patrně obojí. Ale většina z nás se vrací do této zahrady cestou námahy. T. S. Eliot ji nazýval obvyklou cestou „poslušnosti, kázně, myš-lenek a jednání. Myšlenka napůl uhodnuta, dar napůl pochopen“. Tato obvyklá cesta zpátky do ráje je krví, obsahem, extází celého biblického textu: obvykle tři kroky vpřed a dva kroky zpátky, tak jako celý náš život.

Obvyklá cesta je postupným probouzením a občasným ztišením, touhou a odevzdáním se, starostí a úplnou bezstarostností. Je současně středem a vnějším obvodem a na jejím konci neřídíme ani to, ani ono. Ale někde musíme začít. Pro většinu z nás je počáteční bod kdesi na okraji. Tato skutečnost, vnímaná a neodmítaná, bolestná a obšťastňující, se stává královskou cestou do středu. Jinými slovy, skutečnost sama, moje skutečnost, moje omezená a někdy nepochopená zkušenost, se stává místem Božího zjevení. Z jakéhosi důvodu dáváme přednost vykonstruovaným skutečnos-tem před silnou a vnímavost probouzející tváří toho, co je.
Velcí učitelé nás ale vedou k tomu, abychom nezůstávali na vnějším obvodu příliš dlouho, jinak hrozí, že nikdy nepoznáme sebe ani Boha. (Tato dvě poznání se zřejmě pohybují společně.) Onen pohyb se nazývá konverzí, obrácením, proměněním nebo růstem ve svatosti. Po této cestě nemůžete kráčet jen uvnitř své vlastní hlavy. Ve skutečnosti takto vůbec nemůžete kráčet sami. Jste vedeni.

Jak nalézt to, co už zde zřejmě je? Proč to ale není patrné? Proč bychom měli probudit své nejhlubší já? A jak to můžeme udělat? Modlitbou a meditací? Větším ztišením, osaměním a svátostmi? Ano, tím vším, ale především samotným žitím a plným přijetím skutečnosti. Zní to tak prostě a neškodně, že většina z nás si vytváří všechny možné náboženské pasti, aby nemusela přijmout svůj vlastní, ne dosti slavný, pozemský, všudypřítomný kříž. Z jakéhosi důvodu je snazší účastnit se bohoslužeb než prostě uctívat skutečnost. Někteří to prostě nazývali „prožívání Boží přítomnosti“. Nevyžaduje to mnoho dogmatického zápolení ani manažerské podpory, jenom bdělost, touhu, ochotu začínat znovu a znovu.

Cesty kolem našich skutečností a skrze ně (obvody) nás přivádě-jí do jádra skutečnosti, v níž se setkáváme se svým nejpravdivějším já a se svým nejopravdovějším Bohem. Nevíme doopravdy, co to znamená být člověkem, nepoznáme-li Boha. A Boha nepoznáme skutečně jinak než skrze své vlastní zlomené a radující se lidství. V Ježíši nám Bůh říká, že Bůh není jiný než lidství. Po Ježíšovi Bůh může být popisován jako plnost toho, co „nezřetelně přes sklo“ vidíme v obyčejných lidských bytostech. A tak nejobvyklejší a téměř jediné jméno, které si Ježíš sám dává, je „Syn člověka“ (sedmdesát devětkrát). Ježíšova skutečnost a jeho kříž má říct svobodné ano k tomu, co od něj jeho lidství nakonec žádá. Zdá se, že my křesťané uctíváme Ježíšovu cestu, místo aby-chom se po ní vydávali. První způsob se považuje za velmi náboženský, zatímco ten druhý za toliko lidský a nijak slavný.

Ke konci svého života Carl Gustav Jung řekl, že neví ani o je-diném ze svých pacientů, jehož problémy by nemohly být vyřešeny setkáním s tím, co on nazval „numinosum“ a co my bychom nazvali Bohem (Letters, 1973, 1:377). Velmi zvláštní prohlášení od muže, který nechoval přílišnou lásku k institucionalizovanému náboženství. Věřím, že nemáme žádný jiný přístup k tomu, kým opravdu jsme, než v Bohu. Jenom když spočineme v Bohu, můžeme nalézt bezpečí, prostor, a nesmírnou svobodu být tím, čím jsme, vším, čím jsme, být většími i menšími než jsme. Jenom když žijeme v Bohu a hledíme na svět skrze něj, může „všechno mít své místo“.

Dobrá terapie a dobré náboženství nám umožňují zbavit se konkrétních předmětů nenávisti, závisti, chamtivosti. Ale kontem-place, návrat k nahému, chudému já, nám pomáhá zbavit se úplně této fixace já“. Proto je tak radikální. Které „já“ ve mně nenávidí? Které „já“ se cítí uraženo? Která má část závidí? Kdo je toto „já“, které beru tak vážně? Tato fixace na „já“, na to „já“, o kterém si myslím, že jsem, ze-mře, až já zemřu. Toto zanikající „já“ představ a toho, co si myslím, že jsem, se stává pomíjivým, netrvalým. Ukazuje se jako výtvor mé mysli, mlha, iluze. Můj novicmistr to nazýval pavučinou. Natáhl ruku a foukl. A řekl: „Tohle je Richard.“ Zítra může být po všem.

Nepoznáme, jak jsou naše myšlenky a pocity pomíjivé, dokud si nenajdeme čas sednout si a pozorovat. To jsou první stadia kontemplace. Poznáváš, jak se tě ten pocit zmocní, jak se tě zmocní identita, jak se tě dotkne ono zranění, a chceš se s tím identifikovat, protože určitým způsobem ti to dává pevnou půdu pod nohama. Pokušení učinit to je obrovské – zvláště je-li to to jediné, co jsi v posledních třiceti letech svého života dělal. Nevě-děli jsme vůbec, že lze žít jinak než tak, že ulpíváme na těchto pomíjivých obrazech.

Žít v přítomném okamžiku žádá změnu našeho vnitřního posto-je. Místo abychom rozšiřovali a zpevňovali tuto pevnost „já“ – ego -, tak jak nám v tom pomáhá kultura a často i terapie, kontemplace nám má objevit, z čeho se toto „já“ skládá.

Abychom toho dosáhli, potřebujeme čekat a pozorovat. To je to, co nastává v raných fázích kontemplace. Čekáme v tichosti. V tichosti na nás útočí všechny naše obvyklé návyky. Naše návyky ovládání, závislosti, negativity a strachu se prosazují. Proto to většina lidí poměrně brzy vzdává. Když je Ježíš veden Duchem do pouště, první věc, která se objevuje, je dravá zvěř (Mk 1,13).

Kontemplace není v první řadě útěšná. Je jenom skutečná. Jakmile odstraníme vnější stimuly, vypukne v nás vnitřní zmatek. Nedokončené emoce, nevyřešená napětí, každý, na koho se chceme rozzlobit, každý, koho chceme ovládat a změnit, a všechny ostatní věci, po kterých toužíme. Dravá zvířata se objevují nejdříve. Proto se většina lidí na poušť nevydává.

Vejděte tedy do své komůrky, jak říká Ježíš, a zavřete dveře (Mt 6,6). Teprve tehdy, když zastavíte defilé nových hlasů a myš-lenek, uvidíte to, co je pod vším a stále se opakuje. Je to ponižu-jící zkušenost. První hlasy, které slyšíme, jsou obvykle negativní. Jsou to hlasy paranoidní a posedlé. Jsou to hlasy nejisté a hnané potřebou vlastní důležitosti. Jsou chtivé a líné přemýšlet. Budete jim chtít uprchnout, věřte mi.

Snažíme se uzdravit tento pocit nespokojenosti se sebou samými tím, že se identifikujeme s vlastním vizuálním obrazem nebo intelektuální myšlenkou: „Jsem elegantní,“ nebo: „Vypadám dobře,“ nebo tady v Americe: „Jsem úspěšný.“ „Mám tento titul nebo hodnost.“ Z hlediska modlitby Páně toto jsou dluhy a dlužníci, kterým je třeba odpustit. Jsou to dluhy, se kterými se po celý život musíme srovnávat. Těchto falešných představ o sobě se musíme zbavit. Neslouží nám dobře.

Většina lidí prožije celý svůj život tím, že se srovnává s těmito představami o sobě, místo aby žila ve svém primárním „já“, které je v Božích očích dobré. Jediné, co mohu vrátit Bohu nebo ostatním nebo sám sobě, je to, co skutečně jsem. Je to místo úplné jednoduchosti. Je tak prosté, že se do něj nechceme vrátit. Zdá se, že není obdivováno. Není tam nic, k čemu bych si mohl gratulovat. Nenacházím v něm žádnou hodnotu, tím méně nadřazenost. Tam jsem nahý a chudý. Po letech falešného klanění to budu nejprve vnímat jako úplné nic.

Nebýt ničím má slavnou tradici. Když nic nejsme, máme vel-kou možnost přijmout všechno od Boha. Hledíme-li na všechny velké náboženské tradice, vidíme, že používají tato slova. Františkánské slovo by bylo „chudoba“. Karmelitánské slovo by bylo nada, nihil -„nic“. Buddhisté mluví o prázdnotě. Ježíš raději mluvil v podobenstvích a tak mluvil o poušti. Poušť je místo, kde jsme dobrovolně nedostatečně stimulováni. Žádná zpětná vazba. Žádné nové údaje. Proto také říká, jdi do své komůrky. To je místo, kde přestáváme žít z reakce ostatních lidí na nás. Nejsem tím, kým si myslím, že jsem. Nejsem ani tím, za koho bys mě ty chtěl mít. Nejsem dokonce ani tím, kým bych sám potřeboval být. Musím být „ničím“, abych se dokázal otevřít vší skutečnosti a nové skutečnosti.

R. Rohr, Všechno má své místo

Tento příspěvek byl publikován dne 3. 7. 2007 (Úterý) v 6.50 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .