Překonání tísně
B. Ugeux
Povrchní život a hledání všemohoucnosti vedou k vnitřní roztříštěnosti, jejíž projevy bychom mohli označit jako tři základní tísně člověka: úzkost, absurdita a osamělost. Ty se rodí ze špatně vybudovaného postoje k životu, k sobě samému, k druhým, ke kosmu a k Transcendentnu. /…/ První z tísní člověka je strach ze smrti, který vyvolává úzkost. Žijeme ve světě, který smrt po všech stránkách skrývá. Dřív lidé věšeli na dům zesnulého pokrývku katafalku a vystavovali mrtvé tělo v jeho bydlišti.
Dnes se umírá v nemocnici a mrtvé tělo se uchovává ve speciální místnosti. A tak se stává, že se docela náhodou dozvíme, že ta milá stařenka z naší ulice zemřela před půl rokem. Smrt se stává anonymní. Kromě toho se lidé ve světě poznamenaném násilím a individualismem uzavírají, aby byli bezpečnější. Počítají jen sami se sebou. Strach ze smrti, se kterým se nevyhnutelně setkávají, ale se kterým se nenaučili zacházet, vyvolává úzkost z neznámého a z prázdnoty. Úzkost ze smrti je přitom normální, pokud se člověka nezmocní do té míry, že by ho připravila o všechen jeho vnitřní pokoj.
Dalším plodem boření hlubin člověka je absurdita života, pocit ne-smyslu. Mnoho našich současníků se nechává strhnout takovým životním rytmem, který jim neposkytuje příležitost ptát se po smyslu takového nasazení. …Ostatní tomu unikají rozptýlením. Jednoduše řečeno nevědí, proč se tolik namáhají.
Třetím důsledkem ztráty kontaktu s hlubinou srdce je samota – ve smyslu izolovanosti. Existuje totiž i prospěšná a životodárná samota. Tady však mluvím o samotě, která vyplývá z uzavřenosti do sebe. Člověk se ztotožní se svým „malým já“, se zalíbením se zabydlí v čisté racionalitě a vyloučí všechny ostatní rozměry své bytosti. Snaží se naplnit prázdnotu. Jeho neustálá snaha uspokojit vlastní potřeby, zhodnotit sebe sama a dostat se z toho sám končí tím, že se odřízne od druhých a svého vnitřního pramene. A izolovanost vede k neplodnosti.
Poznání vlastních slabostí nás nabádá, abychom se vydali zpět za svou svobodou. .. Neexistuje osudová předurčenost. Nejsme jen předmět zmítaný událostmi nebo situacemi, které nám byly přisouzeny, protože jsme si – například v otázce svého zaměstnání – nemohli vybrat to, o co jsme stáli. Nebo třeba v rovině emocí proto, že máme výrazný handicap nebo procházíme obtížným obdobím. Když přijímáme a rozvíjíme životodárné schopnosti, které jsou v nás, podílíme se na osvobozování sebe i druhých. To nespočívá v ničem magickém, je to cesta, putování. Cesta, která odvádí pozornost od našeho malého já, které se neustále vnucuje: „Já, já a já!“, a která nás podněcuje k navázání vztahu se sebou, s druhými, s kosmem a s božstvím, vztahu, který nám dává růst.
Náš pokrok v duchovním životě se nejprve pozná podle toho, že rosteme ve vnitřní svobodě postačující k tomu, abychom dokázali přijímat skutečnost takovou, jaká je, přijímat sebe sama i druhé. Druhým znamením tohoto vzestupu je stále nezištnější soucítění a lidskost. Skrze rozvíjení vnitřní svobody a soucítění tedy poznáváme, jak postupujeme na cestě života a duchovního růstu, ať už patříme k jakékoliv náboženské tradici.
Kousek po kousku nademe své místo ve světě, bude nám dán smysl a už od nynějška budeme moci zakoušet určitý prožitek plnosti. Patří k němu chvíle pokoje, vyrovnanosti, smíření, shody se sebou, druhými, s Bohem. Svatý Irenej z Lyonu řekl: „Boží sláva je žijící člověk a životem člověka je vidění Boha.“
Když pronikneme k problematice trojí tísně, úzkosti ze smrti, beznaděje z ne-smyslu a samoty, objevíme, že je v nás život, který nepochází od nás. Pochopíme, že náš svět není chaos, že v kosmu je řád a v něm nám patří nezaměnitelné místo. Tehdy nepřijde ke slovu naše malé já, které si klade požadavky, chce působit zlo a dává odpovědi, v nichž počítá jen se svými vlastními silami. Projeví se naopak naše hlubinné já, které je v hlubině srdce spojené s pramenem života. Právě hlubinné já nám může ukázat naše pravé místo ve světě. Zároveň s tím, jak se budeme věnovat kontemplaci, budeme postupně objevovat, jak se tyto tři aspekty základní tísně budou prohlubovat a jaká na ně přijde odpověď.
z knihy B. Ugeuxe Hledání vnitřního pramene vybrala a zkrátila -dč-
Tento příspěvek byl publikován
dne 15. 8. 2007 (Středa) v 14.32 v rubrice Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
16.8.2007 v 18.53
Zaujala mě ta životodárná samota. Životodárná samota je většinou subjektivní a okolí ji možná někdy považuje za izolovanost. V jednom chrámu našeho města jsem viděla muže, který budil pozornost tím, že líbal nohy ukřižovaného Krista, byl rozčepýřený, podmračený, ale miloval Pána. Asi budil pohoršení svou neukázněností, ale já na něho občas ráda myslím a říkám si, že až ten muž zemře, půjde rovnou do nebe. A taky vzpomínám na ženu před asi dvaceti lety, která byla v našem městě známá jako neškodný blázen a nikdy nešla, skákala po náměstí a tak se pořád zvláštně smála a byla šťastná. Ja věřím, že ta se také dostala do nebe.
A znám lidi, kteří slibovali Bohu, že ho milují a přitom to pořádně nedokázali a Bůh je nakonec sám musel vést k samotě často proti jejich vůli až v ní byli a učí se to brát jako dar, protože se někdy stává, že když myslí na Ježíše vidí Boží lásku a jsou tak šťastní, že nejsou o tom schopni nic říci ani napsat.