Karmel Edith Steinové

srdečně Vás zdravím z Florencie! V červenci to bude rok, co jsem postulantka a co bydlím tady ve florentském noviciátě, místě řeholní formace naší kongregace. Sestry mě poprosily, abych napsala něco o tom, jak se mi tady vlastně daří (že prý už neví, co vám mají odpovídat). Tak já tedy ráda píšu a vzpomínám na krásné pražské časy prožité s vámi.
Popravdě řečeno, tady ve Florencii to taky není špatný 🙂 Mám opravdu radost, že jsem tady. Radost z toho kroku, z rozhodnutí stát se karmelitkou, z toho, že následovat Krista je možné a reálné, a že je to i pro mě. A tahle radost mě provází celý tenhle rok a to je krása. Je nás tady v noviciátě pět, s novicmistrovou šest a dohromady to dělá 5 národností: Izrael, Itálie, ČR, Brazílie a Salvador. Domluvit se bývalo zpočátku otázkou schopnosti pantomimy a intuice, ale nakonec žít v takové komunitě je nečekaně zajímavé a obohacující. První překvapivá zkušenost je vzájemná odlišnost, druhá, že zas tak moc odlišní zase nejsme 🙂  Nakonec to, co je důležité, je jaksi obecně lidské a mezinárodní.
Pamatuju si, že na začátku mého hledání povolání byl mimo jiné citát z Kierkegaarda: „Existují dva druhy křesťanů: následovník a levnější vydání téhož, obdivovatel.“ Tehdy mě rozsekl na dva kusy. Bylo to jasné: jsem ta levnější varianta. Strašné. Hledala jsem a nacházela celý seznam důvodů, proč je ten pocit prostě neopodstatněný. Vždyť přece následovat Krista musím tam, kde zrovna jsem, a že přece dělám, co můžu. A žádný klášter mi mé problémy nevyřeší, nevykouzlí mi opravdovost. Ale nepomáhalo to a nepomáhalo mi ani vidět přátelé a známé, kteří žijí ve světě a jsou skutečně Kristovi a skutečně ho následují. V mém případě to bylo pořád stejné: obdivovatel.
No a teď, tímhle krokem, se to proměnilo a já mám radost, že jsem konečně na cestě. Na mé vlastní opravdové cestě k Bohu a k životu Mu zasvěcenému. Ne že bych teď prožívala jen samé sladké pocity, ne že by všechno s čím se setkávám bylo bezproblémové a zcela pokojné („jako na míru pro mě“), ne že bych měla nejakou jistotu. Ne že by to zkrátka bylo tak, jak jsem si představovala, že by mohlo vypadat takové nalezené povolání 🙂 A přece je to mnohem lepší než jsem čekala a mám radost, jakou jsem před tím neměla.
Tak přeju i vám hodně důvěry a radosti na vašich cestách a říkám si, že bude pěkný, jestli se ty naše cesty zase jednou potkají.
V každém případě požehnaný svatodušní čas a krásné středoevropské léto! (tiše závidím, my už tu máme 35 ve stínu 🙂

Irena G.

Tento příspěvek byl publikován dne 13. 6. 2011 (Pondělí) v 14.52 v rubrice Deníky z cest, Rozlišování povolání. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .