Karmel Edith Steinové

Karmel dnes slaví jeho svátek, nezveme vás sice dnes na mši do Jinonické, ale snad se můžeme podělit alespoň o kázání, které bude proneseno dnes v Kolíně při exerciciích s žalmy. Pokusme se porozumět Janovi od Kříže skrze liturgická čtení, která nám dnešní den nabízí.

„Neboj se, vykoupil jsem tě, jsi můj,… budu s tebou… jsi tak dobrý, vzácný v mých očích, zamiloval jsem si tě, dám za tebe život“, je dnes Božím slovem k člověku v prvním čtení z knihy proroka Izaiáše (Iz 43,1-3a.4-5). Život Jana od Kříže ovšem byl napohled vše jiné než toto, od chudoby jeho dětství a studentských let až po těžká nedorozumění uvnitř vlastního řádu, která ho doprovázela až do smrti. Proto také často před četbou Jana od Kříže mnozí dávají přednost Terezii Avilské: témata jako „temná noc“, kříž, nelpění opravdu nemáme rádi a rádi bychom je ze svého života vyloučili.

„Neboj se, … jsi můj, budu s tebou“, tedy je prvním Božím zaslíbením tohoto svátku a podobně odpověď žalmu 139 vytrhává člověka z jeho osamělosti, je zpěvem toho, který si prošel nocí, neodvrhl od sebe ani tuto zkušenost. Z ní paradoxně vytryskla ona „duchovní píseň“, v níž noc vposledku nemá žádnou moc nad člověkem („noc jako den se rozjasní“).

Jan od Kříže je mj. umělec a poutník. Jeho poezie i próza čerpá z prožitku krajiny, kterou putoval, z přírody, ze setkání s druhými lidmi a jejich vnitřními světy – tím vším se nechal utvářet a odtud čerpal svou obraznost pro jazyk, kterým se snažil předat svou zkušenost Boha. Svou „Duchovní píseň“ by však asi nestvořil, kdyby si nepřipustil k tělu i druhou tvář reality, ve které žil: úzkostné hledání životní cesty (viz snaha o přestup ke kartuziánům, pak reforma), hledání konkrétního tvaru, jaký jí dát (první období v Duruelu, rozhovory s Terezií), obavy, obvinění nejhoršího kalibru i tresty za neposlušnost, které ho provázely až do konce života. Dá se předpokládat, že prošel etapami (viz devět měsíců v klášterním vězení v Toledu), v nichž nezažil mnoho výrazných znamení Boží péče o sebe skrze okolí, které ho obklopovalo, a o tom, že by mu Bůh v té době plně nahrazoval naprostou nelásku druhých lidí, můžeme jen spekulovat. Co když to bylo opravdu totální zatmění lásky, jako u Krista na kříži?

Jan je umělcem nejen pro ty čtyři prakticky nedokončené spisy a pár poetických skladeb, dopisů a snad jednu zachovanou kresbu. Co člověk tvoří se vždy nějak opírá o obsahy svého života. Které z nich a jak utváří můj život? Čemu v něm věnuji pozornost, na co se zaměřuji, z toho, co mi je dáno žít? Z čeho tvořím, z jakých zkušeností?
Život Jana od Kříže v souvislosti s druhým čtením z listu Korintským (1Kor 2,1-10) můžeme chápat také jako „hlásání svědectví o Bohu“. Jakého svědectví, o jakém Bohu? Pavel i Jan říkají, že svědčí o čemsi, co se vymyká „lidské moudrosti“, že Boží logika je „plná tajemství“ a „skrytá“, „jen pro ty nejpokročilejší“ – a přesto právě k ní jsme předurčeni. Kdo vstupuje do jejího hájemství s tím, že předem už ví, nebo – řečeno s Pavlem – „má moc“, může se zcela minout s jádrem poselství: „protože, kdyby o ní /o moudrosti/ něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali“. Kdybychom skutečně věděli, co říkáme, že víme, možná bychom jednali jinak.

Pavel i Jan od Kříže svědčí, že „co oko nevidělo, ucho neslyšelo, na co člověk ani nepomyslil“ je opravdu možné: pro ty, kdo milují. A bývá dáno mnohem víc, než jsme si schopni představit a přát – člověk, který si prošel jako Pavel a Jan od Kříže svou nocí, je pak o tom skálopevně přesvědčen, stojí si totiž za tím svým životem.

Máme přeci příslib, jak říká verš před evangeliem, že „nebudeme chodit ve tmě“, ale „mít světlo života“ – ze zkušenosti krajní osamělosti tedy skutečně nakonec má vytrysknout ona duchovní píseň našeho života. K onomu konečnému horizontu nás odkazuje i následující Janovo evangelium (Jn 17,11.17-26) a po vzoru Krista, který jako první prosí Boha Otce, abychom s ním byli sjednoceni, můžeme prosit, abychom „byli tam, kde je On“. Vždyť se nám už „dal poznat“, kdo je a kde ho hledat (vyslal nás přeci do světa!) a ještě se dá poznat, aby „v nich/v nás byla láska“ – intrabožská, autentická, víc než pouhý její odlesk.

Toto si tedy přejme, aby nastalo, až se „naše noc jako den rozjasní“. Ať je nám Jan od Kříže svědectvím o naději, že stojí za to přijmout to, co je nám dáno žít, včetně sebe samých a toho, co bychom nejraději neměli nebo alespoň na sobě neviděli, ukryli kdesi hluboko před námi samými. Prosme za odvahu vystavit se Božímu světlu, takoví, jací jsme s důvěrou, že Bůh se nad námi nepohorší.

Tento příspěvek byl publikován dne 14. 12. 2007 (Pátek) v 10.21 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .