Karmel Edith Steinové

Giuseppe Laiti

Když nás život staví před nečekané události, žádá po nás náročná rozhodnutí, či všedněji: chce po nás, abychom si ujasnili naše postoje, naši věrnost a otevřenost, se kterými míníme vytrvat na nastoupené cestě, když se začínají ukazovat životní limity a cítíme tíhu opotřebování – tehdy se vracíváme, abychom přehlédli od počátku, z čeho situace, v níž se nacházíme, vyplynula. Viděli jsme správně, když jsme se vydali na danou cestu, na cestu povolání, které jsme přijali za své? Bylo tehdejší hodnocení dostatečně prozíravé? Nedošlo časem k podstatným změnám? Ať je to jakkoliv – na čem je nyní možno stavět? Můžeme stále pít z našeho pramene anebo se odehrálo něco, co nám brání z něj čerpat? Je zapotřebí, jako se přihodilo Izákovi (Gn 26, 15-25), vyhloubit další studny, neboť se cosi změnilo a předešlá už není k užitku? Anebo jako samařská žena musíme odkrýt další skrytou hlubinu této studnice života? Náš pohled zeslábne a nezpoznává, když se Pán obrací k dvěma emauzským poutníkům (Lk 24, 25-26). Naše nitro se může zaplnit smutkem, lítostivým pláčem či vzdorem a náš pohled pozbyde svou pronikavost.

Náš první pohled na svět

Nikdo si nepamatujeme na náš první pohled na svět, první otevření očí, první nevědomý a přitom tak podstatný údiv: že existuje cosi mimo nás, nezávisle – a přesto pro nás. Naší první zkušeností je pohled na láskyplnou péči světa o nás, nové příchozí. Bez této péče (nestejné pro všechny uprostřed našich dějin poznamenaných nespravedlností) bychom nebyli schopni zabydlet se v tomto světě; v každém případě právě ona je východiskem pro utváření našeho vlastního pohledu na svět, formování našeho vnitřního zrcadla, v němž se odráží všechno, co k nám zvnějšku dospívá, všech odstínů a proporcí. Samozřejmě i všechna následující znamení zájmu světa (či jejich nedostatek), přispěla k utváření onoho pohledu na svět a často ho zásadně poznamenala.

Na počátku každého zakoušení chuti života, každého směřování, rozhodnutí či úsilí, je onen originární pohled, ona vize, která nás pobídla k vyjití z nás samých, z naší bezprostřední situace a nasměřovala nás k určitému cíli, dala nám putovat exodem v naději na zaslíbenou zem, na takový způsob života s druhými, který by se blížil vzájemnému sdílení odpovědí na životně důležité otázky. Samozřejmě v této vizi nemá vše zcela zřetelné obrysy, ale v jejím středu je cosi, či lépe kdosi přesvědčivý – přitahuje nás a nutí k pohybu, představuje se jako osoba, jež se nám dává k dispozici a zároveň nás a naši situaci bere zcela vážně.

S utvářením této vize vzniká víra. Prvotní jazyk víry se opírá o sloveso „vidět.“ Křesťanská víra není v prvé řadě výsledkem vnitřního procesu, intelektuálního zpracování. Jejím počátkem je setkání, do něhož jsme uvedeni „pohledem.“ Spatřili jsme jeho slávu, říká evangelista Jan, když mluví o milosti vtělení Božího Slova, které zplodilo víru křesťanské komunity (Jn 1, 14). A Marie z Magdaly, když má vyjádřit první zkušenost se vzkříšeným Ježíšem nemůže než zvolat: Viděla jsem Pána (Jn 20, 18). Nathanaelovi, který vyznává svou počáteční víru Ježíš odpovídá: Uvidíš ještě větší věci než tyto. (Jn 1, 50).

Víře je vlastní převrat ve vidění

Je zřejmé, že se jedná o pohled pronikající pod povrch věcí, či lépe: vidění, které v tom, co se bezprostředně nabízí zraku, zahlédá znamení zjevující nitro druhé osoby, asi tak jako když říkáme: „Vidím, že mě máš rád“. Víru plodí právě toto „za-hlédnutí“, které je postaveno před rozhodující obrat: jde o to spatřit, že jsme „viděni“, že stojíme v přítomnosti něčí pozornosti, která se k nám obrací a dává se nám k dispozici, naznačuje možnost přístupu k velkému osobnímu bohatství, které umí docenit naše lidství a otevřít nám cestu k sobě. Pohled víry staví právě na tomto odhalení, že jsme kýmsi navštíveni, a toto navštívení je pro nás ochranou a snaží se nás nasměřovat k Synu člověka, který tím, že se „dal k spatření,“ odhalil svou slávu, jež je dokonalým odleskem slávy Otcovy.

Tento obrat v pohledu typický pro víru proměňuje vidění v naslouchání: jde o to dopřát druhému být sebou samým, projevit se, dát se poznat a být pochopen. Oko se už nesnaží zafixovat si jednou provždy podobu druhého a odvracet se, když nenachází jeho potvrzení. Skrze naslouchání se zrak učí nazírat větší hlubinu: jako slovo, které od Mojžíše po proroky učí vidět dál, dává prozřít dvěma učedníkům na cestě do Emauz (Lk 24, 27). Slovo, ve smyslu události, jež je zjevuje, žádá po zraku, aby se nechal pěstovat. Slovo, to, které se stalo tělem a smrtí a vzkříšením, má v sobě sílu uzpůsobit náš zrak, aby rozpoznal znamení jeho vycházení nám vstříc, neustálé plodnosti slova v našem životě.

Víra jako vnitřní zrak

Vidění a naslouchání se prolínají, postupně dávají pohledu hloubku, nechávají ho sestoupit do nitra a vytvořit vnitřní prostor, který se nesnaží Pána zadržet (J 20, 17), zastavit dějiny a proměnit vizi v jakousi naši oázu – ale naopak radovat se z toho, že Pána poznává a může ho zvěstovat bratřím a z jejich pohledu zas načerpat pro sebe novou zkušenost. Vnitřní prostor, který rozpoznává navštívení, se neztrácí v žárlivě hájeném nárokování si vlastnictví onoho pohledu, ale žije z vděčnosti za Pánovu cestu, na níž nás on předchází. Je mimo náš dohled (Lk 24, 31) ne proto, že nechce být poznán, ale protože ukazuje k cíli, upozorňuje, že cíl je vzdálenější a v něm že přebývá on, který prošel celou cestou, jež k němu vede. V jeho slově a jeho znameních, ve svědcích, které on probouzí, spatřuje náš zrak trvalou nabídku nového světa, zaslíbené země už zcela reálné v lidství vzkříšeného Pána. Tak se utváří vnitřní zrak jako vskutku prorocký dar a jako takový je schopný nabízet nám hlubší, vnitřní pohled na naše všední dění.

Tento vnitřní zrak je v nás prostorem společenství a interpretující paměti. Neboť co nyní pozorujeme, je Pán Ježíš ve svém vztahu k Otci a naše přijetí do tohoto vztahu. Je pohledem, který v nás neustále obnovuje Ježíšův Duch, Duch Otce a Syna.

Zároveň je tento pohled pamětí, která shromažďuje všechny vzpomínky na životní události. Víra, která není slepá, a zrak poznamenaný vírou nemají zapotřebí odhánět od sebe ani ty nejbolestnější stránky příběhu, neboť budou živou pamětí proměněny: neustálým pohledem na Pánovo milosrdenství, na jeho utrpení pro nás, na utrpení lásky, která zůstane navždy vzkříšená. Právě proto, že odráží Pánovu slávu, vyzařuje bohatství jeho lásky do stínů nelásky, vnitřní zrak víry je schopen propouštět paprsky světla do šera dějin. Udávají směr našeho jednání, jsou tichým svědectvím světa, který přichází, protože už darován v působivém svolávání světla Ducha Vzkříšeného na všechny lidi.

Vnitřní zrak a skutečnost, na níž stojí, tedy Boží Syn, který se stal jedním z nás, jsou hluboce propojeny: bohatstvím onoho pohledu je, podle evangelního svědectví zvěstovaného církví, Pán; tento pohled se jím pak nechává utvářet a stává se stále hlubší, jasnější receptivitou. Učí se být oživován radostí a útěchou načerpanou viděním, umí trpělivě čekat během potřebného času meditace, interiorizace, nese s sebou i temná místa jako znamení dosud neukončené cesty, dosud neosvobozeného dějinného příběhu, ještě ne zcela zhojeného zraku, který není schopen rozeznat jas Božího zájmu o lidský osud, světlo jeho Ducha nám určené.

Modlitba, zvláště liturgické slavení, které se ve své objektivitě slov a znamení a zároveň podnětnosti týká naší osobní i společné účasti na vztahu, je stálou školou tohoto vztahu, je „laboratoří“ objektivního pohledu víry a jejího odrazu v našem nitru. Liturgie žije ze hry transparencí: z transparence Pána vůči nám, skrze znamení dešifrovaná jeho slovem – a z transparence našeho přijetí jeho daru, přijetím, které se stává životním prostorem pro společenství. Tato transparence dodává liturgii její slavnostní charakter, i tehdy, když jde o liturgii uměřenou v obřadech i zpěvu. Nemůže přijít zvnějšku. Náležitá liturgie je jistě nápomocí, ale tím, co vztah oživuje je duchovní naslouchání a pohled.

Dvoupólovost pohledu víry

Víra, která se stává vnitřním viděním, znamená vidět nás samé tak, jak nás vidí Pán; znamená přebývat pod jeho pohledem. Pohled víry tedy má dvě póly. Zrak spočívá na Pánu, na jeho pohledu na nás, na jeho slávě vzkříšeného vyzařující lásku, která snesla zkoušku odmítnutí a zůstala sobě věrná – a zároveň jde o pohled spočívající na nás, na našem bytí přitahovaném i vzdáleném, na naší radostné velkorysosti i slabostech, které nás trápí. Jsme stále vystaveni pokušení odvrátit tento dvojí pohled, ztratit se v malé víře, která Šimona Petra vyděšeného silou vln moře potápí (Mt 14, 30). To by však znamenalo buď vyhradit zkušenosti víry určitý omezený prostor odlišný od všednodennosti, či představovat si, že víra musí umět všechno vyřešit a nezatěžovat se tím, jak složitost a křehkost dějin poznamenává naše putování. Ryzí pohled víry ovšem naopak nepřestává spojovat oba póly, Pána i nás, v jediný neustávající dialog, který se stává jednou nasloucháním, jindy vyznáním, vděčností, otevřeností vůči druhým.

Jen když si pohled víry udrží svou konstitutivní dvoupólovost, může nahlížet správně druhé a na svět. Jinak si falešně přisvojuje právo soudit odlišné v domnění, že je nositelem Božího zraku, anebo se zříká svého prorockého charakteru pod záminkou obecně lidské křehkosti, jíž jsme všichni poznamenáni. Pokud je ale vpořádku, pohled víry vnímá svět jako obklopený Božím pohledem – a to mu brání vynášet nad vším příliš snadné odsudky či zříkat se pomoci druhým na této cestě.

Pohled víry beze vší arogance, neboť ví, že je odrazem, darem a na cestě, neustále tiše a skromně, ale se vší upřímností připomíná světu to, co vytušila moudrost národů: „I kdyby svítily všechny ostatní hvězdy, beze slunce byla by tu stále noc.“ (Hérakleitos).

(přel. -dč- z itals. orig., in Spirito e vita 5/2001, s. 229-234)

Tento příspěvek byl publikován dne 8. 3. 2007 (Čtvrtek) v 22.07 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .