Karmel Edith Steinové

Následující řádky obsahují upravené poznámky a postřehy z cestovního deníku mé druhé cesty do Indie, který právě pozvolným orientálním tempem vzniká. Vzhledem k současné popularitě všeho indického a orientálního by se takový počin mohl jevit jako poměrně zbytečný, zvláště když vycházejí stále nové knihy, reportáže a cestopisy o Indii nejrůznejšího obsahu a zaměření. Přesto zde své cestovní záznamy uveřejňuji, abych se podělila o zážitky a zkušenosti, které pro řadu lidí Indií méně dotčených mohou být stále ještě poutavé a neotřelé. Kromě toho bývá obecná západní představa zvláště o kulturní a duchovní stránce indické tradice neúplná a přeromantizovaná, a proto bych se chtěla pokusit podat obraz alespoň trochu autentický.

Jakýkoliv pokus o uveřejnění podobných zápisků se ovšem nutně musí setkat s jedním základním problémem, a to s nevylíčitelností zkušenosti života v Indii. Jakékoliv médium včetně fotografie a filmu může podat jen velice chabý obraz i zcela všedních a každodenních situací, které s nezvyklou intenzitou útočí na všechny přecitlivělé smysly i zlenivělý smysl pro logiku západního člověka. Při sledování filmu si snad divák může udělat představu o barvách, pohybech či zvucích, ale jen stěží může skutečně procítit ono neustávající lepivé vedro, nepopsatelné a netušeně všepronikající pachy, pocit mírné letargie při osmihodinovém čekání na zpožděný vlak, napětí při pokusu o překonání rušné indické ulice či pocit setkání s něčím zcela jiným při pokusu zapamatovat si způsob, jímž je záhodno zaobcházet s nějakým obzvláště zajímavým formulářem. S trochou nadsázky je možno říci, že svět je rozdělen na lidi, kteří po Indii necestovali, a na lidi, kterým se tohoto těžko popsatelného zážitku dostalo. Předpokládám, že většina případných čtenářů mých zápisků patří k první – v období přibližně mezi prvním až třetím týdnem cesty by člověk řekl šťastnější – skupině. Proto se v úvodním textu spíše než o líčení vnějších okolnosti s prvním střetem s Indií pokusím o západnímu člověku snáze přístupný popis pocitů cestovatele, který se má právě v Indii ocitnout.

Připravuje-li se člověk na svou první cestu do Indie, pociťuje obvykle zvláštní směs napětí, očekávání, obav a tušení čehosi nezvykého a exotického. Se zvědavostí naslouchá vyprávění již iniciovaných přátel či kolegů a je překvapen zjištěním, že Indie je podle všeho země, která dokáže i jinak ostříleného baťůžkáře zcela znechutit, zcela nadchnout a často obojí zároveň. Vyvolení jedinci se zvláštním povoláním k životu indologa si pak dovedou trvale udržet své původní nadšení i po návratu z cesty a Indii si zamilovat. Přístup nás ostatních nepovolaných je jiný – počáteční pocity sice určitým způsobem přetrvají, ale jsou uvedeny na pravou míru prožitým střetem s indickou realitou a jejich temnější stránky se prohloubí: Napětí narůstá netušených rozměrů. Obavy jsou živeny vzpomínkami na prodělané útrapy a choroby. Očekávání se mění v tíživý pocit zoufalství, neboť člověk již s velkou určitostí ví, co může očekávat. Tušení jinakosti a exotična se obrací v mučivou jistotu jinakosti a exotična. Exotično se rázem začíná jevit jako cosi nežádoucího a nejlákavější krajinou světa se stává mdlá česká pastvina, obývaná poklidně přežvykujícími strakatými kravkami.
Je-li člověk přesto okolnostmi donucen k opakování cesty do Indie, je nanejvýš doporučitelné cestovat po Indii ve skupinkách – pak je totiž větší šance, že i při útoku nějakého zvláště zákeřného mikroba zůstane někdo, kdo je schopen dojít pro vodu a zavolat doktora. S blížícím se termínem odjezdu se takové skupinky začínají setkávat a pozvolna se zabývat organizací cesty. Odolní a povolaní jedinci s pobavením sdílejí své bizarní zážitky z předchozích cest a vypadají, že se na cestu i svým způsobem těší. Ostatní komplikují přípravy svou rozpolceností mezi pocitem zodpovědnosti za svěřený úkol, jímž se jim cesta stává, a touhou vytěsnit vědomí krátícího se času a odložit všechny organizační záležitosti na poslední chvíli.
Takto rozpolcená osoba se často ještě na poslední chvíli vědomě či podvědomě snaží přivodit si nějaký úraz či chorobu či se jinak zneschopnit k cestování. Toto úsilí nebývá úspěšné, a tak se nakonec přihodí, že datum odletu přijde a zastihne člověka nepřipraveného. Tehdy je nezbytné si rychle ujasnit, že se lze obejít prakticky beze všech věcí, které si člověk zapomněl zabalit, že žít se dá – alespoň po nějakou dobu – i bez očkování a že danou situaci lze přijmout jako možnost k úplnému odevzdání se Boží prozřetelnosti. Pak je již možné se bez větších průtahů odebrat na letiště a doufat.
Celou dobu letu si pak člověk může užívat pocit čistoty a klidu a děkovat za každou minutu, kdy jsou k němu jeho blížní více méně slušní a ohleduplní. S velkou intenzitou je možno procítit těch pár posledních chvil, které zbývají do okamžiku, kdy bude nezbytné opustit chráněný prostor letiště a vrhnout se do davu nedočkavě číhajících rikšáků, taxikářů a heloufrendů, kteří se vám budou pokoušet prodat cokoliv, ale v každém případě za nesmyslnou cenu. Pokud je člověk navíc studentem indologie, dostává se mu možnosti rozjímat nad smyslem a určením vlastního života a nad neuspořádaností svých nákloností v rozhodování a smýšlení. Je-li důkladný, může si v závěru svého rozjímání pevně umínit, že příští rozhodnutí o směru své životní cesty bude učiněno uvážlivěji, zodpovědněji a za přihlédnutí ke všem zjistitelným okolnostem.
Odhodlá-li se ale člověk ke skoku do tíživé každodenní reality života baťůžkáře v Indii, zjistí, že skutečnost je mnohem méně hrozivá, než se na první pohled mohlo zdát. Ne snad, že by se nikdy neustávající pokřikování heloufrendů zdálo méně otravné či logika indické každodennosti pochopitelnější – to jen mysl v rámci sebezáchovy odvrhne všechny zbytečné otázky a myšlenky a situaci prostě přijme. Oko otužené častými změnami kontextu a cestováním začne vnímat špínu, hluk a cizost jako cosi všedního a samozřejmého. Smysly obejdou myšlení a začnou přirozeně reagovat na známou podezřelou směsici pachů a jiných vjemů a s jistotou podobnou instinktům tažného ptactva člověka neomylně vedou tam, kam potřebuje. Občas je cestovatel i mile a nečekaně překvapen, když mu někdo opravdu vrátí drobné, když ho rikšák odveze přibližně na správné místo a když si s ním někdo povídá a vůbec nic za to ani od něj nechce. Zhýčkaný Evropan tak konenčně dostává možnost opravit své představy o úspěšném a šťastně prožitém dni a děkovat za všechny drobné radosti, okamžiky klidu a za prostý fakt, že se mu podařilo dožít se ve zdraví večera a přečkat noc bez nadměrného počtu švábů a malarických komárů.

Tak tedy ke startu připravit…

Tento příspěvek byl publikován dne 28. 9. 2007 (Pátek) v 16.40 v rubrice Deníky z cest. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .