Karmel Edith Steinové

Bohuslav Reynek

Můj Bože,
Který dechem svým jsi život nalil do žil Adamova těla.
Který dechem po obloze rozptýlil jsi hvězdy jako na pasece vlhké jahody.
Dechem vody zahnal do moří a řek a tvrdou zemi vytvořil, i zemi, která něžna jest a oblečena trávníky:
Hle, kterak mlhami jsem spjat a svírán.
Kterak v nejistotách bloudím jak loď ztroskotaná.
Těžký, spoutaný, na půdě nejisté, že nedovedu zpívati ni zatančiti ku Tvé slávě!

Ó Pane, chtěj.
A mlhy odplují a srazí se a budu čist a jasný jako z jitra topol plný rosy, který hoří svícnem storamenným ze zlata i smaragdův!
A budu jako blesk, jenž hoří bez dýmu:

Ó Pane, dej mi prohlédnouti…
Vidím stráň, v ní modříny, jež kvetou, pod ní vodu pokojnou.
Ve vodě zřím ryby jiskřící, jež tolik miluji, že svěží, čisty jsou a plachy:
Tebe však, ó Bože, nevidím, neb ukryt jsi mi jako chvíle smrti mé!
(Ale kdo jen, dobroty a krásy díla Tvého neznaje, by prostřed zimy květin doufal z jara na nivách.
Kdo, dobroty a krásy díla Tvého neznaje a nocí hustou jda, by uvěřil, že zanedlouho bažant zakokrhá v mlází.
Všecek záře ryčně vyletí.
A obloha že zbledne, sezlátne a zrůžoví jak ojíněná pavučina?…
Ale ti, jichž Nadějí svou živíš, prostřed zimy květin doufají a slunce prostřed noci.)

Rozptyl, Bože, temnoty kol mne, bych viděl!
Nemodlím se k Tobě stoje, oči obráceny k světlu, jak jen Světci mohou, ale tváří k zemi přitisknut, jež voní fialkami.
Mé ruce, jež se vryly do prsti, stop nezůstavují jak šlépěj lidská,
Ale jako zvířecí:
Což dobré jest, jsouť lidé zlí a zvířata jsou dobrá, líbeznější květin.
Mají hebkou srst či peří překrásné, oči z chryzoprasův, ebenu a zlata, čisté jako luna, jako voda pramenitá…:
Pane, dej mi prohlédnouti, neboť obklopen jsem samotou a mlhami!…
Ne jako jinoch, který v Červenci se koupe v rybníku, když slunce vychází.
A který zří jen zlatý dým, jenž z vody vystupuje, nad sebou jen modré nebe vysoké.
Slyší pouhý šelest vln a rákosí a skřehot žab a vůní puškvorce a sítí plní nozdry své.
A jehož krev jest blažena:
Ale jako vězeň v kobce s ovlhlými zdmi a s okénkem, jež vede na dvůr dlážděný.

Ó sejmi clonu z očí mých.
Jako ženě hustý závoj vlasů rozpuštěných odestírá milenec, když chce ji políbiti!
(Ejhle ramena jak medu plástvy, paže nahé z čela klesají.)
Bože, viz, jak srdce mé se třese, složené jen z ran a hrotův ulomených!
Hle, jak zorničky se do temnoty upírají, ale marně, marně!
Hle, jak tisknu prsty na dlaně a nic jak nesvírám!
A přece vím, že jsi, a přec v Tě věřím!
Hvozdy nemohly by krásně černy býti, kdyby Tebe nebylo;
Plody lesních bezů divokých by nebyly tak rudy.
Nepraskal by oheň, netekla by voda, ani louka by tak nevoněla…
Husy na rybníku bělostny by tolik býti nemohly, jak čisté obláčky jsou na obloze modré,
Kdybys TY jim nebyl požehnal…

Proto čekám Tebe z večera i za jitra i v noci plné hvězd, jež korunuje panny,
Že se ozveš mému úpění, ať hřměním bouře, nebo hlasem dítěte, či z hnízda strnadův u strouhy:
Vždycky hlas Tvůj bude líbezný a probudí mou radost umdlenou, jak rosa záhon macošek po horkém dni!

Ó vím, že zhynouti mi nedáš ani žízní, ani hlady, ani nudou, že až přijde čas můj, zahradu mi vykážeš, bych o ni pracoval.

Strom štíhlý zasadím Ti uprostřed,
Však ne již jabloň zakázanou, ale Stožár Úmluvy.
Až doroste mé výšky sedminásobné, vím, zkvete poprvé a obsype se plody nad vše sladkými a vonnými jak hvozdíky,
A budou červeny a zlaty, v stínu zelenější,
Hnízdy bude obtěžkána koruna všech ptactev nebeských; tam zhřívati se budou mláďata vždy hladová i holá dlouho,
Na perutích lehounkých k nim staří budou létati, hmyz nosíce jim plný medu, květy navoněný.

A bude-li můj úděl na pahorku slunném, založím si vinici;
Snad hrozny ponese mi, kterých zrna budou veliká jak vlašské ořechy a jako fíky sladká,
Snad mi hrozny ponese, jichž zrna budou jako trnky trpká, maličká;
Vůle Tvá se staň.
A bude-li mé pole na rovině úrodné, pak pšenicí je osiji;
Sand vyrostou jí klasy větší kukuřičných, aneb ani neodkvete jako luční tráva:
Staň se vůle Tvá.
A jestli porostou mi pouhé bodláky, pak rozkvetlými ověnčím si čelo…
Snad některým z nich símě dozraje, že stehlící se slétnou pestří na podzim a těšiti mne budou:

A když dopustíš, by nerostlo ni býlí,
Z hlíny hnísti budu Tvoji podobu a do kamene vryji chválu Tvou.
Ráno, v poledne i večer modliti se budu Anděl Páně.

Tento příspěvek byl publikován dne 4. 11. 2010 (Čtvrtek) v 20.10 v rubrice Modlitby, Poezie a příbuzná tvorba. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .