Karmel Edith Steinové

Karl Rahner

Ježíšova životní katastrofa je zároveň jeho nejdůležitějším životním činem. On dovedl svou poslušností přijmout vše, co bylo třeba vytrpět, vše absolutně cizí, a co na něho dolehlo jako zkáza, to se v něm proměnilo v něco absolutně blízkého a stalo se to počátkem mohutného vzestupu a rozmachu. V našem životě má poslušnost nejrůznější funkce. Poslušnost se vyžaduje například proto, by bylo možno žít společným životem a aby se mohl rozvíjet. Požaduje se také proto, aby se člověka něčemu naučil, poněvadž jenom ten člověk, který druhému věří, nejen v teorii, nýbrž i v praktických rozhodnutích, a řídí svůj život podle něho, přerůstá sám sebe tak, že už nekrouží pouze kolem vlastního rozumu; pak se nestane, že by nakonec nechápal ani sám sebe. Pokračování »

Karl Rahner

Křesťanský lid vždy rozpoznal metafyzický význam Ježíšových hodin strávených ve vězení pro dějiny spásy.

Pán skutečně přišel do žaláře naší pozemskosti, omezenosti a bezvýchodnosti, našeho beznadějného znetvoření hříchem a našeho propadnutí smrti. Poněvadž tam sestoupil, otevřel nám tím žalář našeho bytí – což já stále ještě nechci uznat a nechci se odvážně vzchopit, abych šel, ale spíše se domnívám, že bych nikdy nevyšel. Považuji svou situaci za beznadějnou, a přece je už Ježíš u mne! V každém případě, dříve nebo později, se mi povede jako Petrovi v žaláři v Jeruzalémě, kdy ho anděl udeřil do  boku a pravil: „Rychle! Vstaň!… Opásej se a obuj se!… Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ (Sk 12,7-8). Železná brána toho, co považuji za svůj žalář, bude otevřena. Pokračování »

Karl Rahner

Dovolme, aby v nás hlasitě zazněl obsah Ježíšovy prosby. Ježíš zápasí o to, aby ho minul kalich jeho oběti. Tak se mohlí on, kterého to vlastně „táhlo“ do Jeruzaléma právě za tím účelem.

Tentýž kalich, před kterým se teď hroutí, uchopil už při poslední večeři a podal jej jako předzvěst Oběti svým učedníkům: Toto je kalich mé krve, nové a věčné smlouvy, smlouvy smíření a spásy… Po celý život toužil po své „hodině“. Emfatické slovo o této hodině se táhne celým evangeliem sv. Jana. Teď kráčí k Bohu a přímo křičí úzkostí, aby tato hodina na něho nepřišla. Pokračování »

Karl Rahner

Ježíš, jako živý Boží Syn, dovede vychutnat smrt jako něco totálně nesmyslného, jako něco, co by tu nemělo být, jako něco, co nesmyslně zvenku drtí. Ježíš poznává nejhlubší kořen smrti v její největší intenzitě, totiž smrt jako ztělesnění hříchu, a proto zakouší tu strašnou hrůzu před ní. Pokračování »

Dovolíme si nabídnout k meditaci a hlubšímu setkání s tajemstvím tohoto týdne několik úryvků z textu Rozjímání podle Exercicií sv. Ignáce, jehož autorem je K. Rahner:

Smíme zcela upřímně říci: V Getsemanech, v noci před svou hořkou smrtí, sestupuje Boží Syn až na dno lidského bytí, do temnot smrtelné úzkosti tím, že se s celou láskou dává a podrobuje nevyzpytatelným Otcovým úradkům. Ví, že na něho přijde hrůza a že ho přemůže, že z odvahy, s níž vše přijímá, vzejde opak, že síla klesne do slabosti, odvaha v bezmocnost, oblažující láska k Otci v přehořkou opuštěnost od Boha. Pokračování »

Dávejte pozor! Musíte vědět, že lidé, kteří se zcela odevzdali Bohu a s celou pílí hledají jen jeho vůli, že cokoli Bůh takovým lidem dá, to je to nejlepší. Tím si buď jist, jako že je Bůh živ, že to nutně musí být vůbec to nejlepší a že nemůže být žádný jiný způsob, který by byl lepší. A i kdyby se stalo, že něco jiného zdá se být lepší, přece to pro tebe není tak dobré: neboť Bůh chce právě tento způsob a žádný jiný a tak musí nutně být pro tebe ten nejlepší. Ať je to nemoc nebo nouze, hlad nebo žízeň nebo cokoliv, co Bůh na tebe dopustí nebo nedopustí, nebo co ti Bůh dá nebo nedá, to všecko je pro tebe to nejlepší, ať jde o zbožnost a vřelost, nebo že ti chybí, a vůbec cokoli máš nebo nemáš – jen se na to správně zařiď, abys měl ve všech věcech na mysli Boží čest, a cokoli ti pak on udělá, je to nejlepší.

Pokračování »

Richard Rohr

Někdy si přečtěte 7. kapitolu listu Římanům, prožijte Pavlovu agonii a všimněte si, že je na tom právě tak jako každý z nás. Proč dělám to, co nechci? Sám sebe za to nenávidím. Sám sobě nerozumím, běda mně! Pavel říká: „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Cítíte, že zde je muž téměř mučený záští k sobě samému, který se snaží vymanit ze svého těla. Cožpak jsme všichni nepocítili v některém okamžiku svého života odpor k té osobě, jíž jsme se sami stali?

Lidé církve se snaží být milí. Ale v okamžicích upřímnosti víme, že mnohé v naší duši není z Boha. Jsou v nás negativní, destruktivní, dokonce násilnické a pomstychtivé myšlenky adresované druhým.

Díky Bohu následuje za sedmou kapitolou listu Římanům kapitola osmá. Svatý Pavel přechází k nejextatičtější kapitole Nového zákona: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (8,1).

Co dovolilo Pavlovi přeskočit z nesmírné sebenenávisti 7. kapitoly Římanům k nesmírné naději?

Pokračování »

Anselm Grün

První mniši svou duchovní cestu chápali především jako práci s tak zvanými logismoi – devíti silami vědomí a duše. Logismoi jsou naše myšlenky zatížené emocemi, myšlenkové vzorce. Evagrius Ponticus je nazývá touhami a pudy a často je označuje za démony. Říká jim tak proto, aby ukázal sílu těchto myšlenek a pocitů. Můžou člověka ovládnout a odvést ho od jeho podstaty. Předpokladem pro boj s touhami je to, že si je připustíme. Evagrius nám radí, abychom se s nimi důkladně seznámili, ji nak s nimi totiž nemůžeme zápasit. I v našich vášních se skrývá síla. Když je potlačíme, tak nám bude síla chybět. Naším cílem není bojovat s vlastními touhami a porazit je, ale přivlastnit si na jejich úkor sílu, která se v nich skrývá, a využít ji pak pro svou cestu k Bohu. Pokračování »

Než se s podzimními měsíci rozběhnou naše obvyklé programy, nabízíme ještě trochu delšího letního počtení…

1. května 2004 svatořečila konstantinopolská pravoslavná církev mnišku matku Marii, občanským jménem Jelizavetu Jurjevnu Skobcovou. Jedná se o velmi pozoruhodnou, u nás bohužel dosud ne moc známou světici. Už její život se na první pohled liší od tradičních pravoslavných hagiografií:

Pokračování »

Thomas Merton

Co znamená poznat a pociťovat svou vlastní „nicotu“?
Nestačí se s nelibostí odvracet od svých iluzí, chyb a omylů, oddělit se od nich, jako by jich nebylo, a jako bych já sám byl někdo jiný. Tento způsob sebepopření je pouze horší druh iluze, je to strojená pokora, která tvrzením „já nejsem nic“ říká ve skutečnosti „toužím po tom, abych nebyl to, co jsem“.
Pokračování »