Ludvík Vaculík
Ze škvíry mezi zdí domu a dlaždicí roste stromek: nějaký pajasan. Už má přes metr, a já když vyjdu na dvůr, se divím, že tam ještě je. Já bych ho nechal růst, ale on by zahradil dveře. Někdo z nájemníků ho vylomí, tam zůstat nemůže.
V poslední době jsem postižen jakýmsi ohledem, respektem či soucitem k životu. Na brouka bych nešlápl, květ popence překročím. Rozmáhá se ve mně poznání, že život na Zemi je jeden, má jenom statisíce tvarů, forem, projevů. Jako by kdysi Někdo infikoval Zemi několika mikroby, jež se za miliony let velice rozvětveně vyvinuly. Je to život většinou nevědomý, pudový, zvykový, chemický, reaktivní. Nejvyšším stupněm jeho vývoje je zatím člověk, jenž si život uvědomuje. Ptám se: je to náhoda, či to byl nějaký vyšší plán? K jakému poznání a jednání jsme řízeni? My máme odpovídat za Zemi? Jestliže se z toho objevila myšlenka o Bohu, žádný div a veliká úleva. Pokračování »