Karmel Edith Steinové

Jaroslav Vrchlický

Jen trochu hudby zamknout v duši svojí
Ze všeho, co se kolem v světě rojí.

Z vln šumu, z hvozdů nedozírných dechu
i z písně ptáka, z krovek roucha v mechu,
z pohádky větru, který v kamnech pěje,
z kejhání hus, jichž tlum přes pole spěje,
z rachotu hromu, který v mraku duní,
z hadího syku, kdy se v stráni sluní,
z ulice vřavy, z vozu hluku, víru,
z poslední noty, jež zní na klavíru,
ze škeble ruchu, kde spí moře celé,
z kaskady varhan v kathedrale ztmělé, Pokračování »

Jan Amos Komenský

Pokud mluvíš, říkej věci a ne slova. Slova jsou totiž obaly věcí, a když obaly zbavíš obsahu, k čemu pak budou? Věci budou k užitku, jestliže budou správně vyjádřeny. Proto nemluv tak, aby ses zalíbil, ale abys vzdělával, ne tak, abys ukazoval vnější lesk věci, ale věc samu.
Pravdě přísluší prostá řeč. Pokračování »

Díky Boží milosti byli světci a svatí lidé v každém století a v každé skupině schopni pochopit to, co je podstatné, ovšem pouze tehdy, jestliže byli ochotní se vydat tou bolestnou cestou sestupu, kterou my katolíci nazýváme „křížová cesta“, Ježíš ji nazýval „znamení Jonáše“, Augustin ji nazýval „velikonoční tajemství“ a apoštolské vyznání víry „sestup do pekel“. Bez těchto cest sestupu tu prostě zůstává něco, co se týká Boží podstaty a přirozenosti duše a co nejste schopni pochopit. Pokračování »

Jan Zahradníček
V této chvíli nikdo na tebe nemyslí
ale všichni jsou tvými dlužníky, všichni jsou na útěku
Herodes, hosana andělské, vraždění neviňátek
všechno, co bylo, zůstává
zatímco Kalvárie
nezadržitelně se přibližuje

Stmívá se. Odešels
Křižování začne co nevidět
Poprašek světa jízlivého
jak prášek na krysy
leží ještě na trámech
na cestě, co nevede nikam Pokračování »

Schopnost člověka dodávat minulosti stále nový význam se netýká pouze jeho vlastních činů, nýbrž i činů druhých. Žena opuštěná svým manželem může strávit zbytek života v zatrpkosti a smutku nad ztroskotaným životem. Může se však také, když překonala psychický otřes, obrátit k Bohu a říci: od nynějška chci žít pro tebe. Nevěra jejího muže jí dokázala otevřít cestu k celkové vydanosti Bohu.
Pokračování »

Na svou minulost myslíme jako na cosi neodvolatelného, na něco, co je navždy za námi, co již nijak nelze změnit. Události z minula již nemám v rukou, nemohu k nim dosáhnout, jsou s konečnou platností pryč. Představ si dítě, jak stojí skloněno nad v hlubokou studní a v ruce drží všechno své bohatství, několik barevných skleněných kuliček. Zaujato žblunkavým zvukem hází dítě kuličky do studny, jednu po druhé. Kuličky se pokaždé rychle noří do vody a navždycky zmizí z dohledu. Tak si představujeme čas: mizí, okamžik za okamžikem, a nikdy se už nevrátí. Všechny naše činy jsou zapsány, nikoli tužkou, tak, abychom je mohli vymazat, nýbrž nesmazatelným inkoustem. Pokračování »

Simone Weilová

Každý čin posuzovat ne z hlediska předmětu, nýbrž podnětu. Ne: za jakým účelem? Ale: odkud se to bere?

„Byl jsem nahý, a oblékli jste mě.“ Tento dar je jednoduše známkou stavu, v němž se nacházely bytosti, které tak jednaly. Byly v takovém stavu, že se nemohly ubránit, aby nenakrmily ty, kteří hladověli, neoblékly ty, kteří byli nazí; nečinily tak nikterak pro Krista, nedokázaly to neudělat, neboť v nich byl Kristův soucit. Stejně jako když svatý Mikuláš putoval se svatým Kasiánem ruskou stepí, aby se setkal s Bohem, a nemohl si zabránit, aby nezmeškal čas schůzky, protože pomáhal jednomu mužikovi uvolnit zapadlý vůz. Takto vykonané dobro, téměř sobě navzdory, téměř se studem a výčitkami, je čisté. Každé naprosto čisté dobro se zcela vymyká vůli. Dobro je transcendentní. Bůh je Dobro.

Pokračování »

W. Stinissen

(dokončení)

Stavět se kladně k své vlastní skutečnosti a podívat se do očí svému pravému já znamená také akceptovat své hranice, svou nepatrnost, svou nedokonalost, své nezdary, svou závislost. Proč musím být samostatný a nezávislý? Jsme přece stvořeni tak, abychom se potřebovali navzájem, právě tak jako se vzájemně potřebují Otec, Syn a Duch svatý. Když jsem sám, nikdy silný nejsem. Neměl bych mít potřebu ukázat, že všechno zmohu vlastní silou. Pracujme společně a mějme z toho radost. Vůbec nevadí, že jsem ubohý a slabý: tím víc potřebuji Hospodina. Má slabost je branou, jíž do mého nitra vstupuje Bůh a jeho síla. Slabost nikdy není problémem. Zato síla je jím v nejvyšší míře. Jakmile myslím, že já něco dokážu, jsem pro Boha úplně zablokovaný. Pokračování »

W. Stinissen

„Člověk se nesmí spokojovat s Bohem vymyšleným“, píše Mistr Eckhart, „neboť jakmile pomine myšlenka, pomine i tento Bůh. Je třeba mít skutečného Boha, který stojí vysoko nad myšlenkami lidí.“
Bůh ke mně přichází ve skutečnosti. Skutečnost je nositelkou Boha, je jeho svátostí. Jméno, které Bůh dává sám sobě, „jsem, který jsem“(Ex 3,14), ho spojuje se skutečností. Bůh není v mých snech či v mých iluzích, nýbrž pouze ve skutečnosti. Pokračování »

Simone Weilová

Rodíme se a žijeme naruby, neboť se rodíme a žijeme v hříchu, který je převrácením hierarchie. Prvním krokem je obrácení. Konverze.
Jestliže zrno nezemře… Musí zemřít, aby uvolnilo energii, kterou v sobě nese, a vznikly tak její nové kombinace.
Stejně tak musíme zemřít my, abychom uvolnili spoutanou energii, získali energii schopnou přimknout se k pravému vztahu věcí. Pokračování »