Karmel Edith Steinové

Rozhovor se sestrou Lourdes ze společenství malých sester Ježíšových ve Váránasí

Když jsme se před třemi lety zastavili při naší první cestě po Indii na nějakou dobu ve Váránasí, zavedl nás jednou náš indický kamarád Bábu do domu, který obývají malé sestry Ježíšovy. V době, kdy jsem je navštívila poprvé, jsem si ještě příliš neuvědomovala, že bych se také někdy mohla stát katolíkem, ale vzpomínám si, že setkání s nimi na mě velmi zapůsobilo. Sestry byly pravděpodobně prvními křesťany, se kterými jsem měla možnost mluvit o jejich víře, a určitě byly prvním řeholním společenstvím, které jsem kdy potkala. Při svém prvním setkání s nimi jsem byla tak překvapená, že v místě jako je Váránasí může někdo takový skutečně žít, až jsem se vlastně ani nezeptala na žádné podrobnosti o jejich životě či práci. Při své druhé návštěvě Váránasí jsem ale už nezaváhala a požádala sestry o malý rozhovor, který se týkal především jejich vztahů s lidmi, mezi nimiž v Indii žijí Pokračování »

Naše cestování po Indii zatím pokračuje bez závažnějších potíží, a tak se mi podařilo najít si chvilku i na první skutečně cestovní záznam. Po příletu do Dillí nás uvítalo předpokládané lepivé dusno, kterému jsme se – neúspěšně – pokusily uprchnout rychlým přesunem do rádžasthánské vesnice Golakábásu. Tam jsme se setkali s Ondřejem a s Terezou z naší pražské bengálštinářské třídy, která se momentálně celá přesunula na „školu v přírodě“ do Indie. Ondřej postupně shromáždil celé naše bengálštinářské stádečko čítající nyní sedm kusů u golakábáské rodiny Rádžávatů, kterou poznal před pár lety při výzkumu primátů a kterou od té doby pravidelně navštěvuje. Začínat cestu po Indii na poklidném a nepříliš znečištěném venkově je zkušeností velmi příjemnou a neobvyklou, které se baťůžkáři v Indii dostane jen zřídka, a proto se nyní pokusím napsat něco o životě na rádžásthánské vesnici a o Rádžávatech jako typické rádžasthánské rodině z vyšší vrstvy. Pokračování »

Následující řádky obsahují upravené poznámky a postřehy z cestovního deníku mé druhé cesty do Indie, který právě pozvolným orientálním tempem vzniká. Vzhledem k současné popularitě všeho indického a orientálního by se takový počin mohl jevit jako poměrně zbytečný, zvláště když vycházejí stále nové knihy, reportáže a cestopisy o Indii nejrůznejšího obsahu a zaměření. Přesto zde své cestovní záznamy uveřejňuji, abych se podělila o zážitky a zkušenosti, které pro řadu lidí Indií méně dotčených mohou být stále ještě poutavé a neotřelé. Kromě toho bývá obecná západní představa zvláště o kulturní a duchovní stránce indické tradice neúplná a přeromantizovaná, a proto bych se chtěla pokusit podat obraz alespoň trochu autentický.

Pokračování »

Srdečně zdravím všechny obyvatele i návštěvníky Karmelu! Už jsem se tady v Londýně poněkud zabydlela, takže tentokrát to bude příspěvek geografického rázu – o mém okolí.

Moje universita, St. Mary´s University College, sídlí na vrchu zvaném Strawberry Hill a má ve znaku jednorožce. Některé její budovy jsou ve stylu zámku – věžičky, sošky, dlouhé chodby s koberci – jiné jsou skromnější. Všude jsou těžké dřevěné dveře, někdy i s klepadlem, a točitá schodiště se zábradlím. Proto to tu voní po dřevě nikoliv jako na mojí základce (na FFUK jsem si nikdy nevšimla – to je vůbec zajímavá otázka – jak voní vaše univerzita?:-) po linoleu. Pokračování »

Letošní podzim se hned několik našich přátel vydalo na cesty, s příslibem, že nám nezůstanou dlužni zprávy z jejich pobytu či putování ani na těchto stránkách. Předvčerejškem se ozvala ek z příprav na Londýn, brzy se snad objeví novinky z cesty do Indie a dostali jsme upozornění na samostatný blog dalších našich dobrých přátel na této adrese http://poutnici.blogspot.com/.

Všem přejeme dobré putování, těšíme se na vaše psaní!

Zdravím všechny z Karmelu a odjinud! Slíbila jsem na tomto místě čas od času podat zprávu o svém bytování v Londýně, kam právě dnes odjíždím – snad to bude někdy zajímavé také pro ty, kteří mě vůbec neznají. Dnes ze mě ovšem nevypadne ani duchovní, ani jinak hluboce podnětný příspěvek do debaty, neb za dvě hodiny vycházím a ještě nemám dozabaleno… Takže se svěřuji do Vašich modliteb a přeji hezký začátek podzima, babího léta a vůbec hezké nové začátky všem tam u vás… Už jsem viděla červené listy.. Snad je tak povedený podzim k dostání i v Anglii.. Uvidíme.

Dopis rodičom

Konečne voniam…som si pomyslela, keď som vyšla zo sprchy po príjazde domov. Všetok ten pot, pach, lepivosť však stáli za to, čo som videla a zažila.

Celé sa to začalo už dávno, keď sestry oznámili, že sa plánujú exercície v Dolomitoch. Môj mozog spracúval túto informáciu postupne, pomaly, uvažujúc, či mám nejaký dôvod neísť…okrem finančnej stránky. Pri tej som však privrela obe oči, povedala si, že to sa spraví a čo najskôr som sa nahlásila, aby mi nik nevyfúkol miesto. A bolo dobre, že som to spravila. Už totiž pár rokov mi bolo jasné, že kopce, hory … to je moja akoby druhá existencia. Veď už na ceste z Bratislavy do rodných Košíc okolo Žiliny kde začínajú prvé kopce, mi bolo jasné, že moja nálada rastie prudko nahor. Možno to bolo čiastočne aj tým, že som šla domov, ale … nížiny ma nikdy nebavili. A tentokrát som zistila, že hory sú fakt moja veľká láska. Asi doživotná. Nemám problém sa vycapiť niekde na pláži, avšak pohľad na svet zhora, keď sa oči môžu upierať do diaľky a hoci vidieť ďaleko, i tak nevidieť všetko … je iný, jedinečný.

Pokračování »